Nakonec jsme na pokoji pro dvanáct byli jen 4. V noci jsme zažili docela šok, když spadlo kolo jednomu z mých spolubydlících.
Ráno jsem kolem půl 9 vyrazila na průzkum města. Jelikož nemám mapu, tak jsem šla ulicemi podél břehu. Domy jsou tu jeden jako druhý, ve stejném stylu. Jak už jsem psala v předchozím článku, všechno to tu žije Pride.
Jak jsem tak procházela několika ulicemi, tak všude na mě někde vykoukla nějaká duha. Ať už vyvěšené vlajky na domech, či vlaječky v obchodech.
Ještěže jsem si vzala dlouhé kalhoty, které se mi dneska hodí, protože je tu celkem zima. Ale to asi jen mně, protože místní tu chodí v kraťasech a tílkách. Asi je pro ně 17 stupňů normální teplota. :D
Došla jsem přes KempTown až k Brighton Marina. Poté jsem to vzala nějakou ulicí nahoru a objevila Lidl. Teda můžu říct, že náš Lidl by se měl stydět co se týče výběru potravin. Takových věcí a o polovinu levnější než u nás.
Pak jsem šla zpět k Pieru a asi na dvě hodiny si sedla na pláž. Místní racci jsou nepřekonatelní. Jakmile zahlédnou jakýkoli náznak jídla, hned útočí. Vrátila jsem se také na Pier a prošla ho celý pořádně, protože včera už nešly všechny atrakce. Také jsem si zahazardovala s 2 pencovkami. Bohužel jsem štěstí neměla!
Kolem 3 jsem se na chvíli vrátila do hostelu, abych se šla optat na problém s wifinou, který v pokoji máme. Nějak jsme to vyřešili, ale stejně je tu signál tak hrozný, že nevím, kdy všechny fotky budou na netu.
V recepci jsem se také potkala s dvěma novýma obyvatelkama našeho pokoje, češkami. Teď je nás tedy na pokoji už 6 ze 12.
O chvíli později přišla další obyvatelka, černoška s vlasy, které jsem ji hned záviděla. Hned se mě začala na něco ptát a nakonec jsme se bavily skoro celou hodinu. Dozvěděla jsem se, že její rodina žije na ostrůvku Nová Kaledonie, který sice patří Francii, ale je nezávislý. Pak se přestěhovala do Paříže, kde žila 10 let a před 6 měsíci se přestěhovala do Londýna a snaží se najít práci v PR, které vystudovala na pařížské univerzitě, ale zatím pracuje jako servírka. Sem si přijela odpočinout.
Navečer jsem se vydala do toho větru a snažila se najít něco teplého k jídlu. Na hlavní tříde jsem našla malé občerstvení, kde jsem si za 3.20 koupila kuřecí burger. Sníst se však venku nedal, protože by mi ho buď odfoukl vítr nebo odnesli racci.
A to mě už přivádí k teď. Je půl deváté a já tu píšu tenhle článeček. Venku se skoro nedá být, tak doufám, že se to zítra změní, protože se chci vydat na druhou stranu, než jsem byla dnes.
Žádné komentáře:
Okomentovat