Ráno jsem si vše dobalila, krosna je stále lehká, i když snad už ji nikde nebudu nosit x hodin jako v Oxfordu, Chesteru a Liverpoolu. Teď už by to mělo být vše tak nějak s časem OK, pokud budou autobusy spolupracovat.
Chvíli před desátou jsem se šla odubytovat, což probíhá asi tak, že předáte klíč a řeknete své jméno. Jo, moje příjmení tu je docela oříšek pro ubytovatele. Ještěže umím spelovat, proto říkám, že je to strašně pro děti důležité umět.
Vždycky to je asi takto:
“Hiya” (Ahoj)
“Hi, I’d like to check-in.” (Ahoj, ráda bych se ubytovala.)
“Yeah, sure. What’s your name?” (Jo, jistě, jak se jmenujete?)
“Veronika Pospíšilová”
“Veronika, what? Can you spell that for me? (Veronika, cože? Můžete mi to vyspelovat?)
“P-O-S-P-I-S-I-L-O-V-A”
“Aha, where the hell are you from?” (Aha, odkud to sakra jste?)
“Czech Republic.”
A takhle zatím vypadalo veškeré moje ubytování a odubytování.
S batohy jsem vyrazila na Sauchiehall Street do Mekáče na kafe. Po chvíli si k vedlejšímu stolu přisedl pán, který se mě hned ptal, kam jedu, tak mu říkám, že do Inverness a on, že prý se odtamtud tenhle víkend vrátil, tak mi hned ukazoval fotky. Bavili jsme se takhle na dálku asi půl hodiny a můžu říct, že už si tak nějak na ten glasgowský akcent začínám zvykat. Chce to vážně mít docela nastražené uši a vnímat každé slovo. Nebo se o to aspoň snažit. Zatím nemám problém s dorozumíváním, ale občas rychle vnímat to, co oni to tam drmolí, dá hodně práce.
Jasně, gramatika a psané slovo je tu stejné, to je naprosto v pohodě, ale oni mají prostě tak zvláštní styl mluvení, že to chce asi chvíli zvyku. (To říkám furt, není nad americkou angličtinu s jejich krásnou výslovností a ne tímhle zpíváním. Haha.)
Hlavně se mi líbí to jejich “Hiya” (“haja”). Teda to používají všude, nejen ve Skotsku, a už jsem se to naučila taky všude říkat, tak jsem zvědavá, jak si to odvyknu, až dorazím domů.
Momentálně sedím na autobusovém nádraží Buchanan Coach Station a venku opět hustě prší. Teda podle nich asi jen kape, ale tenhle slejvák u nás způsobuje povodně, tak jako nevím, jestli chci poznat jejich déšť.
Za těch 20 dní tady mě asi nejvíc překvapuje to, jak jsou tu lidé komunikativní. Sednou si vedle vás na nádraží a hned vám začnou něco povídat. Občas si připadám jako ve Forrestu Gumpovi, jak seděl na lavičce a vyprávěl a vyprávěl.
Autobus přijel přesně na čas, a tak nás 6 (ano, jelo jen šest lidí) mohlo v klidu nastoupit a obsadit svá místa.
Když jsme opouštěli Glasgow, mrzelo mě, že jsem tam nebyla déle.
Naše cesta vedla přes Stirling, Perth, Aviemore až do Inverness. Celkem čtyři hodiny a asi patnáct minut jízdy.
Nejlepší část cesty byla přes národní park, tolik zelených kopců a zvířat. No prostě úžasný. Mám z této cesty pár videí, jen ten internet v Inverness není tak skvělý, jako byl v Glasgow.
Bála jsem se v Inverness zimy, přece jenom už je to dost na severu. Přijeli jsme však do tepla a svítilo sluníčko. Hostel jsem našla během pěti minut. Všechno tu mají napsané v galštině a pod tím v angličtině.
Čekal na mě docela šok v podobě pokoje. Místnost velikosti naší koupelny pro 4 lidi (dvě palandy). Jedna palanda má zakryté schody druhou palandou, a tak člověk, co je nahoře musí lézt přes toho spodního a pak přeskočit zátarasu jeho postele. (Už jsme se párkrát tady s holkama zasmály, když ta jedna lezla nahoru a dolů.)
Taky jsem na posteli vůbec neměla polštář a deku, tak jsem si o ně musela jít znovu říct. Koukali na mě nevěřícně, a radši se šli přesvědčit, jako bych asi kecala.
Na pokoji jsme tedy čtyři. Dvě britky, jedna kanaďanka a já. Konečně taky spím ve spodním patře. Jen jsem v noci usínala s obavou, že na mě postel spadne, jaké vydává zvuky a jak se klepe, ale jelikož právě píšu tenhle článek, tak jsem to přežila.
Jo, já se snad těch racků nezbavím. Zas tu celou noc ječí.
Žádné komentáře:
Okomentovat