Čas odjezdu nastal!
Ráno jsem měla být odubytovaná v deset hodin, a tak jsem ubytování využila do poslední chvíle a z pokoje odešla přesně v deset.
S docela těžkými batohy jsem se vydala pomalu na autobusové nádraží. Bylo to celkem daleko, tíha batohů tomu moc nepřidávala. Ještěže bylo hezké počasí a šlo se líp, než když jsem přijížděla v tom šíleném dešti.
O hodinu a půl déle už jsem stála na nádraží. Ano, byla jsem tam strašně brzo, protože autobus měl odjíždět až v 17:40. Jenže kdo se má s těmi batohy tahat, tak jsem to prostě vzdala, protože najít úschovnu zavazadel v Sunderlandu na nádraží bylo prakticky nemožné. Vytáhla jsem tedy knížku a střídavě jsem si četla a pozorovala rušný život u nádraží.
Po skoro šesti hodinách čekání už autobus parkoval na nádraží a já ukazovala svou jízdenku řidiči. Cesta do Newcastlu trvala asi půl hodiny, protože jsme chytli menší kolonu na kruháči u Washingtonu.
V Newcastlu jsem tak nějak počítala s tím, že bude otevřená čekárna, jenže jsem se mýlila. Čekalo mě tedy další skoro šesti hodinové čekání v Newcastlu na autobus do Londýna, který měl odjíždět ve 23:45.
Asi po třech hodinách, kdy jsem čekala sama, si ke mně přisedla paní, Chloe, se kterou jsem se dala do řeči a ty zbylé tři hodiny jsme prokecaly a hlavně se pořádně zasmály. Dokonce mi byl nabídnut i spacák, protože byla šílená, ale opravdu šílená zima.
Před půlnocí už jsme nastupovali do autobusu směr Londýn, kde jsme měli být v 6:20 ráno. Cestu jsem tak trochu prospala. Pamatuji si, kde jsme zastavovali, ale cestu vůbec, takže jsme spát musela. Haha.
Jak už je tam asi zvykem, dorazili jsme se skoro dvouhodinovým zpožděním, což mi vyhovovalo, jelikož autobus Student Agency měl odjezd až v 11.
Bylo vtipné, jak všichni z autobusu rychle zamířili na toaletu a tam vznikla fronta na čištění zubů. Po provizorní ranní hygieně jsem našla úschovnu zavazadel, kde jsem si nechala na dvě hodiny krosnu a vyrazila směr Sainsbury, abych si nakoupila jídlo na cestu a ještě něco dobrého domů.
Kolem 10 už jsem čekala na nástupištích na Bullied Way, kde jsem "zaparkovala" u skupiny Čechů. Autobus sice přijel už v půl jedenácté, ale začal s odbavováním až chvíli před jedenáctou. Samozřejmě to nestihnul a my vyjeli až v půl dvanácté, takže už s půl hodinovým zpožděním. To vzniklo hlavně kvůli tomu, že jely dva autobusy a spousta lidí nevěděla, kam patří.
Cesta ubíhala celkem rychle a ani jsme se nenadáli a už jsme čekali na britské kontrole. Ta probíhala mnohem lépe než při příjezdu. Pouze s pasy jsme prošli scanem a bylo to.
Na francouzské části nám přišli do autobusu dva policisté a vybrali si pasy, se kterými na hodinu zmizeli. Další zpoždění.
Do tunelu jsme najížděli celkem rychle, asi půl hodiny po obdržení pasů.
Jo, seděla jsem vedle nějakého chlápka, co koukal na horor a pokaždé sebou vždycky tak cuknul, že jsem se šíleně lekla. Vystupoval v Bruselu, kam jsme dorazili již s dvou a půl hodinovým zpožděním.
V Bruselu si ke mně sednul chlápek (neměl tam sedět, ale nechtěl se mačkat na pětce, a u mě bylo místo), co odjížděl z Bruselu po půlroční stáži a prokecali jsme celou cestu až do Lucemburku, kde si ke mně přisednul někdo jiný.
Nikde žádná kolona, takže cesta ubíhala suprově. Moc jsem toho tedy nenaspala, až pak jsem usnula před Rozvadovem a probudila se v Plzni, takže to byl asi celý můj spánek.
Do Prahy jsme přijeli s tříhodinovým zpožděním, ale stále lepší než pětihodinové zpožděnímu busu za námi. V buse jsem tedy strávila od čtvrtka do soboty 32 hodin.
Své dojmy z cesty sepíšu v dalším článku. Musím si to nějak utřídit, ale určitě mohu říct, že ničeho nelituju, šla bych do toho znovu, mám spoustu zážitků a viděla jsem toho strašně moc.
