Tak je to tu! Něco málo po šesté jsme vyjeli z Prahy. Autobus získal malé zpoždění díky čekání na spoj ze Slovenska. Už po tak krátkém čase v tomto žlutém autobuse ho mohu jen doporučit. Za tyto dvě hodiny v něm už se mě několikrát stewardka ptala, jestli něco nepotřebuji. Momentálně (20:00) odjíždíme z Plzně a míříme směrem na Rozvadov, kde mi bohužel končí signál Wi-fi, tudíž se ozvu až z Londýna.
Jedeme přes Německo, Lucembursko, Belgii, Francii a pak tedy do Velké Británie. Dnes to tedy bude hodně krátké a video si nechám až na zítra.
Ukončila bych to tím, že je to zatím super. Tak se zatím mějte hezky a já jdu spát, i když ta nabídka filmů a seriálů není ale opravdu špatná. Haha.
úterý 30. června 2015
pondělí 29. června 2015
Zítra!/Tomorrow!
Avšak začnu dneškem, jak ten byl super! Konečně jsem mohla dát své sbohem Liberci a Technické univerzitě. Dnešním dnem jsem tedy už oficiálně Bc., a doma mi leží můj první diplom. (Doufám, že ještě nějaké budou.) Co k tomu víc říct? Bylo to prostě luxusní. :)
A zítra? Touhle dobou už snad budu v Německu, a snad by už mohlo být první video.
_______________________________________________
But I´m gonna start with this day. How awesome it was! Finally, I could say my goodbyes to Liberec and to Technical University. I´m officially Bc. and my first diploma is with me at home. (Hope it won´t be my last.) What else should I say? It was just super awesome. :)
And tomorrow? At this time tomorrow I´ll hopefully be in Germany and there should be my first video.
čtvrtek 25. června 2015
Nějak se to blíží! /It's almost here.
Jak je možné, že to tak rychle uteklo? Už pomalu odpočítávám poslední dny a hodiny do okamžiku, až nastoupím do toho úžasného žlutého autobusu směr VB. Ale co je pro mě teď důležitější, je to, že zítra je poslední oficiální školní den. Jak tohle uteklo, fakt netuším. Proti tomu je to moje odpočítávání cesty úplně nic.
Minulý týden to bylo přesně 9 měsíců, co učím ve škole. Já a učit? To bych si ještě před pár lety vůbec nepomyslela. Já s mou šílenou trémou, že i mluvení před kolektivem spolužáků bylo šíleným problémem. Sice jsem si jako malá hrála na učitelku, ale nikdy jsem jí nechtěla ve skutečnosti být. Učitelství nebylo mým vysněným povoláním, nikdy jsem slovo učitelka ve spojení s mou osobou při volbě povolání ani nevyslovila. Je až šílené, jak se názory postupem času mění. (Ano, studium filosofie na mně zanechalo svou stopu... hihi.)
Ještě si vzpomínám (však to není ještě tak dlouho), že jsem na základce snila o studiu na MatFyz. Jak já "žrala" matematiku, to se nezměnilo ani na střední. Avšak zájem o MatFyz upadl, a já přemýšlela, jak se co nejvíce vyhnout vysoké škole. Čtyři roky na obchodní akademii mi stačily k tomu, abych pochopila, že mě sice účetnictví a ekonomika baví, ale není to prostě to, čemu bych se chtěla věnovat. To na střední nebylo vůbec nic. Vymýšlela jsem různé plány, jak odjedu do USA jako au-pair atd.
No samozřejmě plány nevyšly a já v posledním ročníku střední školy propadla angličtině. Nevím, jak se to u mě objevilo. Snad narážky na mou špatnost v tomto jazyce mi dopomohly, abych začala něco dělat. A já začala. Amatérským překládáním jedné talkshow jsem se dostala na úroveň, že jsem byla mezi prvními v příjímačkách na vysokou školu. Bez problémů jsem vysokou školou prošla, avšak druhý obor už tak jednoduchý nebyl, nebo spíše domluva s vedoucím mé práce. Díky tomu jsem si prodloužila o rok. Někdo by byl naštvaný, že ztratí rok. Jo, já taky byla... avšak jen 3 měsíce. Teď jsem za ten rok vděčná a vždy asi budu.
Díky tomuto roku jsem poznala spoustu skvělých lidí, tréma sice už částečně zmizela na VŠ, ale tady odpadla úplně, každý den se do práce těším. Prostě mě to baví. Možná, že tomu hodně napomáhá fakt, že jsem věčným optimistou a jen tak něco mě nerozhodí. (Pokud si v rozhovoru se mnou budete myslet, že jsem třeba naštvaná a odsekávám vás, není tomu tak, jen jsem to prostě řekla třeba špatně.) Nevím, jak je to možné, ale ještě jsem snad nikdy nezažila, že bych měla vyloženě špatnou náladu.
Posledních pár měsíců školou žiju, nemluvím skoro o ničem jíném, což mé přátelé/známé už asi musí hodně štvát. Já vlastně prakticky nic jiného ani nedělám. Teda nemyslím tím mluvení, i když já strašně ráda mluvím (kdyby tohle někdo ze základky či střední četl, tak si bude klepat na čelo :D ). Jen už tak nějak není moc s kým, většina mých vrstevníků stále jede jednu velkou párty, a tak nějak neřeší co bude. Pár výjimek se najde, ale to možná vysvětluje to, proč se radši bavím s lidmi, co jsou ode mě starší.
No nic, nebudu vás tu nudit mými bláboly, ale tohle jsem tak nějak potřebovala napsat. Snad protože jsem fakt strašně ráda za tuhle příležitost, za skvělé přijetí, které mě dojalo, a to já normálně nebrečím, za super žáky, za VŠECHNO. Doufám, že příští rok bude tak super, jako tenhle. Tohle vše mi dodává motivaci, abych to mé další studium nějak dokončila... a že mi ta motivace už začínala v Liberci docházet.
___________________________________________________________
How is this even possible? I'm slowly counting down these last days and hours 'til I hop on the yellow bus to the UK. But what's more important is the fact that tomorrow is the very last official school day. I don't know how this went by so fast. It's nothing in comparison to my countdown of my adventures.
It has been 9 months since I started teaching at an elementary school. Me teaching? I wouldn't have even imagined this a few years ago. I was so nervous back in the day, that I had the biggest problem even talking in front of my classmates. I played that I was a teacher when I was a child but I didn't want to become one. Teaching wasn't my dream job, I didn't even use the word "teacher" with my person when talking about my future profession. It's so crazy how your opinions change with time. (Yes, studying philosophy has left some footprints on me... hihi.)
I still remember (it's not that long ago) that I dreamt about studying at Matematical and Physical University. I was so obsessed with Maths and that didn't change even at secondary school. Although my interests in the University decreased dramatically. Every way I went I was thinking of some kind of escape from my future studies at University. Four years at Business Academy thought me that although I liked Economics and Accountancy it wasn't the thing I wanted to do in my life. Well, at secondary school it wasn't anything. I wanted to go to the USA as an au-pair.
Well, you know how it is with any kind of planning and I became so obsessed with English in my last year at Business Academy. I still don't know how I discovered my passion for this language. Maybe the comments about my bad English helped me to start doing something about it. And I really did. By amateur translating of one talkshow I got to the level of English that I was among the first ones when passing the entrance exam at the Faculty of Education. Without any problems I managed to pass all my exams but the other specialization wasn't that easy, well, the communication with my advisor wasn't. Due to this I had to extend my studies by one year. Someone would be angry about the lost year. So was I... although just for 3 months. Now, I am so grateful for that year and I always will be.
Thanks to this I met a bunch of super awesome people, the jitters, that almost went away at the University, went completely away, every day I look forward to going to work. I just love it. Maybe the fact that I am an optimist at all times and that almost nothing makes me angry helps. (If you think when talking to me that I am angry or that I'm talking to you in a bad way, it's not true, it's just the fact that I used a wrong word or something.) I don't know how it is possible but I haven't been in a bad mood in my whole life.
My life has been completely filled with school these past few months. I can't even talk about something else anymore which makes my friends/relatives angry. I don't do anything else. I don't mean the talking although I love to talk (if someone from my high school or elementary school read this they would be so confused if I am even talking about myself :D). There aren't a lot of people to talk to these days, almost everyone my age lives one big party and they don't care what's coming. However, there are some exceptions and I'm glad for them, maybe, that's the reason why I find talking with people older than me much more better.
Well, I don't wanna bother you with my talking but I had to write this. Maybe because I'm so glad for this opportunity, for the greatest welcoming, which made me cry and I don't normally cry, for awesome students, for EVERYTHING. I hope next year is gonna be as awesome as this one. All of this gives me motivation for my further studies... and that's much needed as I almost ran out of it when being in Liberec.
Minulý týden to bylo přesně 9 měsíců, co učím ve škole. Já a učit? To bych si ještě před pár lety vůbec nepomyslela. Já s mou šílenou trémou, že i mluvení před kolektivem spolužáků bylo šíleným problémem. Sice jsem si jako malá hrála na učitelku, ale nikdy jsem jí nechtěla ve skutečnosti být. Učitelství nebylo mým vysněným povoláním, nikdy jsem slovo učitelka ve spojení s mou osobou při volbě povolání ani nevyslovila. Je až šílené, jak se názory postupem času mění. (Ano, studium filosofie na mně zanechalo svou stopu... hihi.)
Ještě si vzpomínám (však to není ještě tak dlouho), že jsem na základce snila o studiu na MatFyz. Jak já "žrala" matematiku, to se nezměnilo ani na střední. Avšak zájem o MatFyz upadl, a já přemýšlela, jak se co nejvíce vyhnout vysoké škole. Čtyři roky na obchodní akademii mi stačily k tomu, abych pochopila, že mě sice účetnictví a ekonomika baví, ale není to prostě to, čemu bych se chtěla věnovat. To na střední nebylo vůbec nic. Vymýšlela jsem různé plány, jak odjedu do USA jako au-pair atd.
No samozřejmě plány nevyšly a já v posledním ročníku střední školy propadla angličtině. Nevím, jak se to u mě objevilo. Snad narážky na mou špatnost v tomto jazyce mi dopomohly, abych začala něco dělat. A já začala. Amatérským překládáním jedné talkshow jsem se dostala na úroveň, že jsem byla mezi prvními v příjímačkách na vysokou školu. Bez problémů jsem vysokou školou prošla, avšak druhý obor už tak jednoduchý nebyl, nebo spíše domluva s vedoucím mé práce. Díky tomu jsem si prodloužila o rok. Někdo by byl naštvaný, že ztratí rok. Jo, já taky byla... avšak jen 3 měsíce. Teď jsem za ten rok vděčná a vždy asi budu.
Díky tomuto roku jsem poznala spoustu skvělých lidí, tréma sice už částečně zmizela na VŠ, ale tady odpadla úplně, každý den se do práce těším. Prostě mě to baví. Možná, že tomu hodně napomáhá fakt, že jsem věčným optimistou a jen tak něco mě nerozhodí. (Pokud si v rozhovoru se mnou budete myslet, že jsem třeba naštvaná a odsekávám vás, není tomu tak, jen jsem to prostě řekla třeba špatně.) Nevím, jak je to možné, ale ještě jsem snad nikdy nezažila, že bych měla vyloženě špatnou náladu.
Posledních pár měsíců školou žiju, nemluvím skoro o ničem jíném, což mé přátelé/známé už asi musí hodně štvát. Já vlastně prakticky nic jiného ani nedělám. Teda nemyslím tím mluvení, i když já strašně ráda mluvím (kdyby tohle někdo ze základky či střední četl, tak si bude klepat na čelo :D ). Jen už tak nějak není moc s kým, většina mých vrstevníků stále jede jednu velkou párty, a tak nějak neřeší co bude. Pár výjimek se najde, ale to možná vysvětluje to, proč se radši bavím s lidmi, co jsou ode mě starší.
No nic, nebudu vás tu nudit mými bláboly, ale tohle jsem tak nějak potřebovala napsat. Snad protože jsem fakt strašně ráda za tuhle příležitost, za skvělé přijetí, které mě dojalo, a to já normálně nebrečím, za super žáky, za VŠECHNO. Doufám, že příští rok bude tak super, jako tenhle. Tohle vše mi dodává motivaci, abych to mé další studium nějak dokončila... a že mi ta motivace už začínala v Liberci docházet.
___________________________________________________________
How is this even possible? I'm slowly counting down these last days and hours 'til I hop on the yellow bus to the UK. But what's more important is the fact that tomorrow is the very last official school day. I don't know how this went by so fast. It's nothing in comparison to my countdown of my adventures.
It has been 9 months since I started teaching at an elementary school. Me teaching? I wouldn't have even imagined this a few years ago. I was so nervous back in the day, that I had the biggest problem even talking in front of my classmates. I played that I was a teacher when I was a child but I didn't want to become one. Teaching wasn't my dream job, I didn't even use the word "teacher" with my person when talking about my future profession. It's so crazy how your opinions change with time. (Yes, studying philosophy has left some footprints on me... hihi.)
I still remember (it's not that long ago) that I dreamt about studying at Matematical and Physical University. I was so obsessed with Maths and that didn't change even at secondary school. Although my interests in the University decreased dramatically. Every way I went I was thinking of some kind of escape from my future studies at University. Four years at Business Academy thought me that although I liked Economics and Accountancy it wasn't the thing I wanted to do in my life. Well, at secondary school it wasn't anything. I wanted to go to the USA as an au-pair.
Well, you know how it is with any kind of planning and I became so obsessed with English in my last year at Business Academy. I still don't know how I discovered my passion for this language. Maybe the comments about my bad English helped me to start doing something about it. And I really did. By amateur translating of one talkshow I got to the level of English that I was among the first ones when passing the entrance exam at the Faculty of Education. Without any problems I managed to pass all my exams but the other specialization wasn't that easy, well, the communication with my advisor wasn't. Due to this I had to extend my studies by one year. Someone would be angry about the lost year. So was I... although just for 3 months. Now, I am so grateful for that year and I always will be.
Thanks to this I met a bunch of super awesome people, the jitters, that almost went away at the University, went completely away, every day I look forward to going to work. I just love it. Maybe the fact that I am an optimist at all times and that almost nothing makes me angry helps. (If you think when talking to me that I am angry or that I'm talking to you in a bad way, it's not true, it's just the fact that I used a wrong word or something.) I don't know how it is possible but I haven't been in a bad mood in my whole life.
My life has been completely filled with school these past few months. I can't even talk about something else anymore which makes my friends/relatives angry. I don't do anything else. I don't mean the talking although I love to talk (if someone from my high school or elementary school read this they would be so confused if I am even talking about myself :D). There aren't a lot of people to talk to these days, almost everyone my age lives one big party and they don't care what's coming. However, there are some exceptions and I'm glad for them, maybe, that's the reason why I find talking with people older than me much more better.
Well, I don't wanna bother you with my talking but I had to write this. Maybe because I'm so glad for this opportunity, for the greatest welcoming, which made me cry and I don't normally cry, for awesome students, for EVERYTHING. I hope next year is gonna be as awesome as this one. All of this gives me motivation for my further studies... and that's much needed as I almost ran out of it when being in Liberec.
úterý 9. června 2015
Cožeeeee?!
20 dní do odjezdu! Cože???? :D To nám to ale šíleně utelko. Státnice jsou úspešně za mnou, a tak budu moci brzy při promoci dát sbohem Liberci. Jak já se těším. Ty 4 roky (nedobrovolně 4, i když jsem měla všechny zkoušky hotové) byly docela super, možná mi to i něco dalo.
No hlavně ten poslední rok, kdy jsem prodlužovala. Díky němu jsem vlastně tam, kde jsem. Kdybych šla ke druhým státnicím v řádném termínu, již bych byla v Praze a studovala Gender. Nezjistila bych tak, že to učitelaření, které jsem vždycky odmítala, je vlastně tak docela fajn. Takže v tomhle ti díky, Liberci, a vlastně i díky, osude.
Následujících 20 dní bude ještě pěkně hektických. Sice mám už jedny přijímačky za sebou, ale čekají mě ještě druhé. Do toho je potřeba uzavřít známky, stihnout promoci, večírek, soukromé učení atd... Je toho prostě tak nějak stále moc, asi proto se už nemůžu dočkat, až už budu na cestě. Ne proto, že by mě to nebavilo. To ne, ale za posledních pár měsíců už je toho fakt hodně. Já se však nevzdám a budu bojovat dál. Proč? Protože mě to baví.
No ale zpět k cestě. Už se pomalu balím a dozařizovávám (Je tohle vůbec slovo? Nějak mám po těch státnicích pocit, že nejsem schopná utvořit normální srozumitelnou větu.) poslední věci. Všechny jízdenky a ubytování mám zařízeny, čímž mi zbývá čas na vše ostatní.
__________________________________________
20 days 'til my departure! What???? :D I don't know how time has flown by so fast. I have successfully passed my state exam thus I can say my goodbyes to Liberec in almost no time. I can't even tell you how excited I am. These past 4 years (unwillingly four even though I passed all my subjects) have been pretty great, it might have even given me something.
Well, actually the very last year. Thanks to it I am where I am. If I had gone to my second state exam in a regular time, I would have been in Prague studying Gender studies. I would not have realized that teaching (which, up to that point, I had always refused to do) is kinda great. So thank you, Liberec, and thank you, fate.
These next 20 days should be pretty hectic. Although I have passed one entrance exam, I have another one coming up. Then I have to write the final grades of my students, make it to my graduation, then there is our school party, my individual tutoring etc... as you can see, there is a lot to do, I guess, that's why I can't even wait to go on my adventures. Not because I don't like it. Not at all, but there has been a lot of stuff these past several months. However, I'm not gonna give up and I'm gonna keep fighting. Why? Because I just love it.
Back to my traveling. My departure is almost here and I'm starting to pack. I have all of my bus tickets and accommodation reservations printed, so I have some time left for other things.
No hlavně ten poslední rok, kdy jsem prodlužovala. Díky němu jsem vlastně tam, kde jsem. Kdybych šla ke druhým státnicím v řádném termínu, již bych byla v Praze a studovala Gender. Nezjistila bych tak, že to učitelaření, které jsem vždycky odmítala, je vlastně tak docela fajn. Takže v tomhle ti díky, Liberci, a vlastně i díky, osude.
Následujících 20 dní bude ještě pěkně hektických. Sice mám už jedny přijímačky za sebou, ale čekají mě ještě druhé. Do toho je potřeba uzavřít známky, stihnout promoci, večírek, soukromé učení atd... Je toho prostě tak nějak stále moc, asi proto se už nemůžu dočkat, až už budu na cestě. Ne proto, že by mě to nebavilo. To ne, ale za posledních pár měsíců už je toho fakt hodně. Já se však nevzdám a budu bojovat dál. Proč? Protože mě to baví.
No ale zpět k cestě. Už se pomalu balím a dozařizovávám (Je tohle vůbec slovo? Nějak mám po těch státnicích pocit, že nejsem schopná utvořit normální srozumitelnou větu.) poslední věci. Všechny jízdenky a ubytování mám zařízeny, čímž mi zbývá čas na vše ostatní.
__________________________________________
20 days 'til my departure! What???? :D I don't know how time has flown by so fast. I have successfully passed my state exam thus I can say my goodbyes to Liberec in almost no time. I can't even tell you how excited I am. These past 4 years (unwillingly four even though I passed all my subjects) have been pretty great, it might have even given me something.
Well, actually the very last year. Thanks to it I am where I am. If I had gone to my second state exam in a regular time, I would have been in Prague studying Gender studies. I would not have realized that teaching (which, up to that point, I had always refused to do) is kinda great. So thank you, Liberec, and thank you, fate.
These next 20 days should be pretty hectic. Although I have passed one entrance exam, I have another one coming up. Then I have to write the final grades of my students, make it to my graduation, then there is our school party, my individual tutoring etc... as you can see, there is a lot to do, I guess, that's why I can't even wait to go on my adventures. Not because I don't like it. Not at all, but there has been a lot of stuff these past several months. However, I'm not gonna give up and I'm gonna keep fighting. Why? Because I just love it.
Back to my traveling. My departure is almost here and I'm starting to pack. I have all of my bus tickets and accommodation reservations printed, so I have some time left for other things.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)