52.-53.den - Neapol-Boloňa-Praha - (19.8.-20.8.)

Pondělí ráno jsem se probudila totálně nevyspalá. Kolem druhé hodiny v noci se totiž vraceli na hotel hosté a nemohli se na recepčního dozvonit a dovolat. Ani my jsme ho nemohli vzbudit. Měl zamčené dveře do svého pokoje, tak jsme nemohli nic dělat. Dveře od hotelu byly totiž v noci vždy zamčené a muselo se zvonit při odchodu i příchodu. Tohle vše trvalo asi dvě hodiny, než se recepční probral a hosty pustil dovnitř. Nechtěla bych být na jejich místě!

Ráno jsem tedy popadla svůj batoh a i když jsme byli domluveni, že se potřebuju odubytovat po 7, tak stále spal a já musela několikrát zvonit, ťukat. Hotel to byl vcelku dobrý, jen tenhle recepční nebyl úplně na svém místě, ale byl jediný, kdo uměl alespoň trochu anglicky.

Po cestě na autobusové nádraží jsem potřebovala někde koupit jídlo s sebou. Jenže...velký supermarket byl zavřený, na nádraží měli jen sladké věci...Zachránil mě až tabák, kde měli sušenky. Takže mé jídlo na 10hodinovou cestu byl balíček sušenek.

Autobus přijel včas a my tak z Neapole vyráželi v 8:40 směrem Řím. Tam nás všechny vyhnal ven, že máme 30 minut pauzu a že v autobuse nikdo nesmí být. Alespoň jsem si došla koupit sendvič (jediný, co tam měli, a byl pěkně nechutný, takže jsem nakonec snědla asi dvě sousta.). Z Říma už jsem také neseděla sama.

V Sienně se nám autobus trošku porouchal (nešel mu otevřít zavazadlový prostor) a museli jsme dojet do servisu, kde se rovnou i vyměnili řidiči. Tím jsme nabrali hodinové zpoždění. To by ještě šlo.

O chvíli na to mi přišla zpráva, že mi bylo zrušeno ubytování v Boloňi. Sice uváděli jako důvod nemožnost strhnutí peněz z karty (ale to je pěkná blbost!), spíš si myslím, že přebookovali pokoje. Začala jsem tedy hledat jiné ubytování, ale nedařilo se mi najít něco blízko nádraží. To, co bylo v centru a bylo přijatelné, už bylo plné. Náhodou jsem se podívala na busy Flixbusu do Prahy a co nevidím...přímý bus ve 20:15.

Musím být upřímná, už jsem toho měla celkem dost a hlavně jsem byla totálně unavená...takže jsem ho hned rezervovala. Sice to znamenalo, že se mi zkrátí cestování o den a půl a neuvidím Veronu, ale v tu chvíli mi to bylo celkem jedno. Verona je kousek a můžu tam jet kdykoliv.

V Boloňi jsem tedy rychle hledala nějaký stánek s jídlem...ale nikde nic. Pouze automat. Alespoň něco. Jenže normální jídlo žádné, žádný sendvič...takže jsem skončila s chipsy, Kinder Buenem a smoothiem. :D

Jako jediná jsem musela ukázat pas při nastupování. Měla jsem rezervované místo, ale když jsem k němu přišla, byly na něm věci. Odsunula jsem je tedy a sedla si. Za chvíli přišla dvojice a že tam sedí. Tak jim ukazuji jízdenku se sedadlem a oni, že ne. Mimochodem já mluvila anglicky, oni italsky. Ani jeden jsme druhému nerozuměli. Paní si tedy došla pro řidiče, který uznal mou verzi a oni si museli sednout jinam. Vím, je to hnusné, ale za rezervaci sedadla si připlácíte a už při nástupu vám řidič řekne, že bez rezervace jsou sedadla se zelenou samolepkou, takže to museli vědět dopředu.

Sama jsem seděla do Verony, pak se vedle mě střídali cestující. Nejlepší byl ten poslední z Innsbrucku, slovák, co pořád kontroloval stav svého účtu. Neustále někam volal, ať mu někdo pošle peníze, že nic nemá.

Na přechodu do Německa jsme byli zastaveni policií a následovala kontrola, která trvala hodinu a půl!! Ano, čtete dobře.

Do Prahy jsme tedy přijeli se zpožděním asi hodinu a čtřičtvrtě. Okamžitě jsem utíkala na metro, abych stihla autobus do MB. Pospíchat jsem nemusela, protože tento autobus byl pouze místenkový a já si tak stejně na Čerňáku hodinu počkala. :D

Tím skončilo mé 53 denní cestování. 7 týdnů a 4 dny!!! To je celkem slušné, ne? :D Nachodila jsem 564,7 km (i s cestovacími dny) a 842 809 kroků. Navštívila jsem 8 zemí (přes další 3 jsem jela) a 20 měst. 

51.den - Neapol - (18.8.)

Původní plán byl jet na Capri. To byl jeden z mých snů...jenže už předešlý večer jsem věděla, že to nepůjde. Čekalo by mě tam nejméně 15 km chůze. To bych už prostě nedala. Nechám si tedy Capri na příště a pořádně si našetřím, abych tam mohla i přespat. :D

Vypnula jsem tedy budík a spala dál. Po 11 už jsem ale vyrážela z hotelu s tím, že to dneska bude odpočinkový den. Vydala jsem se tedy opět stejnou trasou jako předtím. Po cestě jsem si koupila zmrzlinu...no a já čuně samozřejmě jsem si to kydla na světlé kraťasy. :D No, aspoň jsem měla důvod navštívit H&M.

Prošla jsem si pár obchodů. V H&M jsem si koupila nové kalhoty a dvě trička. Batoh už bude naplněn do maxima. V klídku jsem prošla "nákupní" uličkou a poté se vydala zpět k hotelu, kde jsem si koupila večeři na hotel.

Večer jsem strávila u knížky a hlavně jsem balila. V pondělí ráno odjíždím autobusem do Boloňi. Původně jsem měla rezervaci na autobus večer v 11, ale i když jsem docela odvážná, tohle by i na mě bylo moc.

50.den - Pompeje - (17.8.)

Původní plán byl, že vyrazím vlakem v půl osmé. Pompeje otevírají o víkendu v 8:30. Jenže to bych nesměla být tak unavená a vstát velice brzy. To se nepovedlo.

Z hotelu jsem vyrazila chvíli po půl deváté. Již předešlý den jsem si na youtube našla cestu k vlaku Circumvesuviana, který je expressem mezi Neapolí a Sorrentem. Nejdříve se projde hlavní budovou nádraží a vstup do tohoto expressu je pěkně schovaný a bez videa bych ho stěží našla.

Jízdenka stojí 2,80. Vlak měl odjíždět v 9:34, ale měl zpoždění a dorazil kolem 9:50. Přijely dva vagóny a to, co nastalo při nastupování, jde jen těžko popsat. Všichni se prostě museli nacpat dovnitř. To se nedalo. Poté, co byl vlak totálně narvaný, zůstalo na nástupišti ještě asi dvě stě lidí (ano, bylo to neskutečné!!) s tím, že další vlak pojede v 10:11.

No, málem jsem byla ušlapána, ale do vlaku jsem se dostala. Čekala mě cesta trvající cca 40 minut ve vlaku bez klimatizace. Už v takto nacpaném vlaku se našli žebráci, kteří se davem prodírali, aby dostali alespoň nějaké peníze. Do toho tam byl prodavač ponožek a hudebníci hrající tak nahlas, že se to skoro ani nedalo vydržet. :D No prostě krásná cesta. :D

Do Pompeje Scavi jsme dojeli kolem 10:50 a já hned vyrazila za davem, který zamířil k pokladně. Na nádraží narazíte na prodavače, ale pozor! Oficiální pokladna je až v areálu.

Fronta docela ušla, toho jsem se bála nejvíc. Čekala jsem asi 15 minut a za lístek jsem zaplatila 15 euro, dalších 8 pak za audioprůvodce. Toho doporučuji, nebo jednoho z průvodců, kteří vyráží do areálu se skupinkou 4 lidí. Bez průvodce bych se jen procházela nějakými sloupy a zdmi.

Celá prohlídka je rozdělena do tří okruhů a je na vás, který zvolíte. Mně celá prohlídka zabrala asi 3 hodiny. Nejvíc mě asi dostalo to, že vidíte přímo před vámi Vesuv a vy si tak to vše plně uvědomíte.

Zpátky do Neapole jsem opět zvolila express. Tentokrát jelo trochu méně lidí, ale i tak to je šílené. V Itálii je nutné, abyste si sami označili před nástupem do vlaků jízdenku v jednom z automatů, jinak vás čeká pokuta 50 eur.

V Neapoli jsem si ještě koupila večeři s sebou do hotelu. Prodejce mě hned upozorňoval, že mám jít rychle do hotelu, že tahle čtvrť je opravdu no, no... a ať hlavně nikde neukazuji telefon nebo peněženku.

V neděli jsem měla v plánu výlet na Capri, ale těžko říct, protože už to mé nohy nedávají.

49.den - Neapol - (16.8.)

Měla jsem v plánu obejít hlavní turistické památky. Vyšla jsem tedy po hlavní ulici, kde jsem již předešlý den objevila super pizzerii. Opět jsem si dala zmrzlinu a poté na konci ulice pizzu.

Konec této ulice je u hradu Nuovo a o ulici níž je přístav, ze kterého jsem v neděli chtěla jet na Capri. Zjistila jsem si tedy řád a ceny. 

Od hradu jsem se dostala ke Gallerii Umberto I, která je postavena přesně podle milánské galerie. Z této galerie jsem se nějak dostala zpátky k promenádě a okolo vody jsem došla k hradu Castel dell’Ovo, který sloužil jako pevnost chránící před nájezdy z moře. Z této pevnosti je krásný výhled na přístav Santa Lucia a sopku Vesuv.

Celá tahle čtvrť je úplně jiná. Je spíš pro turisty, protože je to tak strašně odlišné od toho, kde jsem ubytovaná a ostatních čtvrtí. Je tu čisto, nesmrdí to tu, nejsou tu skoro žádní bezdomovci, domy vypadají jinak. 

Odtud jsem se protoulala zpět k ulici, o které jsem psala, kde je plno obchůdků a hlavně mooc turistů. 

Prošla jsem si ještě Piazza del Plebiscito, což je velice známé náměstí. Poté jsem se toulala po centru a kolem čtvrté jsem zamířila zpět k hotelu. Tady v Neapoli se večer venku nezdržuji. U hotelu jsem si koupila večeři a už se jen válela na hotelu.

48.den - Neapol - (15.8.)

Dnes jsem se chtěla jen poflakovat po městě. Už začínám být unavená, jak každý den chodím x kilometrů. V Neapoli moc památek není, tak jsem si je nechala až na zítra.

Ráno jsem se tedy vydala směr - ani nevím. Prostě jsem šla tam, kde jsem si myslela, že je pobřeží. Náměstí Garibaldi je teda něco! Šílené. Je hned u nádraží a je to teda katastrofa. Plno podivných lidí, bezdomovců, neskutečný nepořádek, smrad...fakt hrůza. Hlavně je to asi 3 minuty od mého hotelu. 

Náměstím jsem rychle prošla a zamířila jsem ulicí, kterou šlo hodně lidí. Narazila jsem na obrovský trh. To byl zážitek. Děti prodávající cigarety, do toho prodejci ryb, kteří opravdu žádné hygienické zásady nedodržovali, oblečení se válelo po zemi. Neapol je jedno z nejchudších evropských měst a v této části to je fakt znát. 

Ulice byl pouze pěší, ale najednou okolo vás profrčí skůtr, který veze tři lidi, nebo na něm jede dítě. Musím říct, že tohle bylo pořádné uvítání do tohoto města. 

Odtud jsem došla k hlavní silnici u moře. Další otřesný zážitek. Podél celé ulice bezdomovci...do toho toulaví psi...někteří na pokraji sil. To mi dalo celkem zabrat a proto jsem se rychle vrátila na hlavní ulici, která měla být podle recenzí jedna z těch lepších. Uff. Byla. 

Prošla jsem si nějaké obchody, občas nakoukla do zapadlé uličky, kde všude visí z oken prádlo. Domy jsou hodně sešlé. Jako z filmů. Nedá se to ani slovy popsat. Je to tady prostě úplně něco jiného než je ta Itálie, na kterou jsou lidé zvyklí z Říma, Milána...

Po cestě jsem objevila menší pizzerii, která prodávala půlky pizzy. Ideální oběd, který byl následován zmrzlinou. Právě Neapol je domovem pizzy. Název pochází z neapolského dialektu. Vznikla tu pizza Margherita a neapolský recept je jedním z nejtajnějších.

Nějak jsem se dostala na jednu z nejznámějších ulic, která je plná malých obchůdků a má na šířku sotva 5 metrů. Taky je plná turistů. 

Zpátky jsem se vrátila opět stejnou hlavní ulicí. Opět na náměstí Garibaldi. 

Moc bych chtěla Neapol popsat, ale to se opravdu nedá. Je to tu úplně jiný svět. Jsem ráda, že jsem sem jela. To rozhodně. Ale na tohle člověk asi není připravený. Když si odmyslíte pár věcí, tak je to tu skvělé. Jo, a policie tu je na každém kroku. Jen tu dopravu by mohli trochu řešit. 

46.- 47.den - Řím - Neapol (13.8.-14.8.)

Poslední celý den v Římě! Dnešní plán byl jasný - Vatikán. Měla jsem koupené lístky do muzeí a Sixtínské kaple, ale nějak jsem byla smířená i s tím, kdyby to nevyšlo.

Ráno jsem se vyrazila projít po centru. Konečně bylo trochu méně - tedy 33, ale i to bylo docela znát. Toulala jsem se chvíli okolo Pantheonu a Piazza Navona, odkud jsem pak vyšla směr Andělský hrad, ke kterému se po mostě dostanete velice těžce. Jsou totiž všude prodejci, gladiátoři nutící vás do fotek... 

Odtud je to kousíček do Vatikánu. Už jak jsem se blížila, jsem viděla, že to nepůjde. Cedule hlásila čekací dobu 3,5 hodiny...na přímém sluníčku! Tak nějak jsme se asi s ostatními turisty dohodli a všichni jsme se potkali v Římě. Ty fronty tady jsou fakt něco. 

No nic, prošla jsem si alespoň náměstí a opět jsem byla svědkem, jak jede sanitka pro kolabujícího člověka. 

Po cestě zpět jsem potkala několik žebráků. To je další extrém tady, je jich tu opravdu hodně. 

Z Vatikánu jsem to vzala po nábřeží k dalšímu seriálovému místu - schodům. Opět jsem narazila na dalšího fanouška, který se tam také fotil. 

Poté jsem si na chvíli sedla k vodě, abych si alespoň na pár minut odpočinula, když už jsem našla místo, kam si šlo sednout. 

Pak už jsem se jen toulala centrem. Tak nějak jsem narazila na fontánu Trevi, kde jsem byla již první den a kde policisté pískali. Tentokrát už byla fontána obehnána páskou a turisté k ní ani nemohli. Takže si už mincí hodíte z velké dálky. :D

Při cestě zpět jsem si prošla ještě nějaké obchůdky se suvenýry a hlavně si koupila večeři a vrátila jsem se na hotel, abych si zabalila, protože další den mě čeká přesun do Neapole.

Den 47

Ráno jsem si dobalila poslední věci. Odubytovala se a vyrazila jsem směrem k nádraží Termini, abych si někde koupila oběd a svačinu do autobusu. Chvíli jsem se ještě procházela a koukala do výloh.

Poté jsem se metrem dostala na zastávku Tiburtina, kde se nachází autobusové nádraží. Nádraží to není nijak extra hezké, ale oproti třeba Kodani je to nádhera. Ulovila jsem místo na lavičce a za chvíli si vedle mě sednul chlápek. Po asi půl hodině se mě ptá, jestli taky jedu tímhle busem (seděli jsme u zastávky 5), tak říkám, že ne a dali jsme se do řeči. Probrali jsme cestování a díky tomu ta hodina a půl utekla. On nasednul na bus do Milána a já do Neapole. 

Poprvé jsem se setkala s tím, že v autobuse bylo zakázáno jíst a jít na WC. V autobuse, který jede přes deset hodin! Já naštěstí jela jen tři hoďky, ale i tak. 

Do Neapole jsme přijeli o dvacet minut dřív, než byl předpokládaný příjezd. Popsat autobusové nádraží se ani nedá! Neskutečný bordel (který se teda pak ukázal po celém městě), podivní lidé u stěn (ne čekající na autobus)...to mě donutilo (plus recenze na internetu) změnit plány a v pondělí nebudu čekat na bus do půlnoci, ale pojedu už ráno. Jsem dost odvážná, ale ne na to, abych čekala v noci na takovém místě (a vlastně celá čtvrť u nádraží a tam, kde bydlím, je v tomhle ohledu horší - je doporučeno nevycházet ven po 11 večer...spousta bezdomovců, gangů...prostě Neapol no :D ). 

Do hotelu to je z nádraží asi 5 minut, což je super. Už jak jsem šla, jsem byla nadšená z toho, jak to tady vypadá. Ten bordel je samozřejmě hrozný, ale tady to vypadá jako by se tu zastavil někde čas. 

Po ubytování - mám jednolůžkový pokoj se společnou koupelnou - jsem vyrazila do obchodu pro večeři. Je to tu výrazně levnější. Pak už jsem jen odpočívala, protože jsem toho moc v Římě nenaspala kvůli tomu šílenému vedru na pokoji. Tady je naštěstí klimatizace. 

45.den - Řím - (12.8.)

Dneska jsem měla jasný plán - najít lokality ze seriálu Killing Eve (Na mušce), jehož druhá série se odehrávala v Římě. Kdo zná, ví, že je to teď hit.  

Ráno jsem se opět vydala cestou ke Colosseu, tentokrát jsem ale prošla okolo něj. Teda ta fronta tam....šílené...a to teplo! Dokonce policie rozdávala vodu. 

Prošla jsem okolo Palatina a u Circo Messimo jsem zašla k nábřeží a podle něho došla až Teatro Marcell, u kterého se nacházela první lokalita. 

U dveří v takové jedné zapadlé uličce stálo několik lidí a fotilo si je. Stejní blázni jak já! :D Zasmáli jsme se a s dveřmi se vyfotili. V uličce se ještě odehrávala jedna scéna a stále tam byla páska s infem o natáčení. 

Odtud jsem se nějak dostala zpět k Pantheonu a prošla jsem si různé uličky v centru. Alespoň chvilkami tam byl stín, což bylo super. 

Podařilo se mi dojít až ke Corte Suprema di Cassazione, od kterého jsem šla opět po nábřeží okolo Andělského hradu až k uličkám, kde se nacházely další seriálové lokality. 

Poté jsem se procházela po centru. Bylo ještě větší vedro než předešlý den, proto jsem se k večeru rozhodla, že už toho více nedám a vydala jsem se zpět k hotelu. Po cestě jsem si nakoupila večeři a zalezla na pokoj, kde teda bylo snad ještě větší teplo. 

44.den - Řím - (11.8.)

Už ráno bylo přes 30 stupňů s vyhlídkou 38 po poledni. Nejprve jsem z hotelu došla ke Colosseu, je to celkem kousek, asi 10 minut. Po cestě mě lákali do každé restaurace, kterou jsem minula. 

U Colossea byly davy lidí. Fronta byla snad na tři hodiny a každou chvilku hlásili, že je momentálně prodej přerušen. Fronta na vstup s již koupenými lístky byla snad ještě větší. I za tu chvilku, co jsem tam stála, přijelo několik sanitek. Vlastně celý den měli záchranáři, co dělat. 

Vyšla jsem na menší vyhlídku před Colosseem a hned mě začali otravovat černoši s náramky. Nejlepší je prostě ignorovat je. Také všude byli indové prodávající selfie tyče, powerbanky a vodu. 

Z Colossea jsem došla k Foru Romanum, které jsem si prohlédla, a opět jsem se shledala s x nabídkami potulných prodejců. U Altare della Patria (ta velká bílá stavba), který má po boku dvě kašny, jsem se už setkala s pískáním policistů. Do kašny si nemůžete sáhnout ani si sednout na okraj. 

Postupně jsem doputovala až k fontáně Trevi. Teda tolik lidí, to byl mazec. Opět policisté a jejich pískání. Ani dotknout se nemůžete. Šílené. 

Poté mé kroky vedly ke Španělským schodům, kde jsem věděla, že je nově zákázáno sedět, ale to, čeho jsem byla svědkem mi fakt přišlo moc. V takovém teple by měla být vyjímka, protože laviček je v centru, že byste je na ruce spočítali a opravdu si není, kam sednout. 

Od schodů jsem se nějak dostala k Pantheonu, který je vevnitř krásný. Od Pantheonu je to kousek na Piazza Navona, velice známé náměstí.

Zašla jsem také do nějakých obchodů, hlavně tedy kvůli klimatizaci. 

Postupně jsem si prošla skoro všechny hlavní památky. Je to všechno v pěší dostupnosti. Město je moc krásné. Hlavně ty různé maličké uličky, kde narazíte na ty nej zmrzlinárny. Jen mi vadí, že je tu přeturistováno (já bych si stěžovat asi neměla, jsem jedním z nich), ale ty fronty u těch památek...to abyste tu byli alespoň týden, abyste to všechno stihli. Jako klidně bych vydržela čekat ve frontě tři hodiny, ale ne na přímém sluníčku ve 38 stupních. Takže za mě rozhodně jet do Říma na jaře nebo na podzim. Jsem ráda, že tu jsem, ale myslím si, že musím být rozumná a oželím to, že prostě něco úplně neuvidím. 

Večer jsem se vrátila na hotel, abych se dala dokupy, protože jsem (tak jako ostatní) mohla tričko ždímat. :D Poté jsem si došla pro večeři. Objevila jsem super pizzerii, kde prodávají pizzu na váhu.  

43.den - La Spezia - Řím - (10.8.)

Chvilku před desátou jsem se odubytovala a vyrazila směr autobusová zastávka Flixbusu. Po cestě jsem se ještě stavila pro oběd a večeři na cestu. 

Autobus měl odjíždět ve 12:15 a do Říma dorazit v 19:00. Přijel chvíli před dvanáctou, opět stejný řidič, který mě vezl do Pisy i do La Spezia. Dostala jsem automatickou rezervaci místa a nakonec jsem byla ráda, protože vedle seděla australanka, takže jsme většinu cesty prokecaly.

Postupně jsme stavěli v Pise a Sienně. Do Říma jsme dojeli dříve, asi chvíli po půl sedmé. Okamžitě jsem se vydala na metro, asi 15 minut cesty. Tím jsem dojela do zastávky Termini, odkud to do hotelu je asi 5 minut. 

Mám opět jednolůžkový pokoj, tentokrát ale i s vlastní koupelnou. Není tu klimatizace, takže to je velice zajímavé. Po celý můj pobyt je předpovídáno 37-38 stupňů. 

42.den - Cinque Terre - (9.8.)

Chtěla jsem vyrazit po sedmé, ale usnula jsem až ve čtyři, takže se mi povedlo na nádraží dojít chvíli před devátou. U přepážky jsem si koupila Cinque Terre Treno Card za 16 euro, které vám poskytuje neomezenou dopravu vlakem/autobusy mezi La Spezia a Levanto (pět vesnic je samozřejmě zahrnuto), všechny placené wc zadarmo, vstupy do některých objektů a hlavně vstup na trek mezi vesnicemi. Bez této karty stojí jedna cesta vlakem 4 eura.

Vlak jezdí každých patnáct minut a je neustále plný. Rozhodla jsem se, že začnu v Monterosso a postupně se dopracuji do Riomaggiore. Z La Spezia to do Monterosso trvá cca půl hodiny. 

V Monterosso spousta lidí zamířila rovnou na pláž, já to vzala rovnou do města (asi 5 minut pěšky od nádraží), kde jsem si prohlédla centrum a navštívila pár obchůdků. Monterosso je hlavní vesnicí Cinque Terre, ve které jsou stále staré budovy, ale v nové části vyrostla spousta hotelů. Vesnice je lemována olivovníky a citronovníky. Hlavní promenáda se jmenuje Agavi podle agáve, které roste po stranách ulice. Také se zde nachází klášter ze 17.století a hrad Fieschi.

Z Monterosso jsem se vydala po pěší stezce do vesnice Vernazza. Jelikož jsem již lístek měla, jen jsem ho ukázala, pracovník se mě zeptal, jestli mám dost vody a to bylo vše. Spolu se mnou se na tuto stezku vydalo několik dalších lidí, ze kterých se pak po cestě staly desítky, možná stovky. Stezka je to nejnáročnější ze všech čtyř stezek. 

Bylo 30 stupňů, ale pocitově při tom stoupání se to zdálo jako nejmíň 40. Neustále jsme stoupali, pak zase klesali, opět stoupání. Kolikrát procházíte po velice uzoučké pěšině, kde se pouštítě s lidmi, co jdou z Vernazza. Stezka je to opravdu náročná, proto na ni také nepouští v pantoflích, sandálích a žabkách. Sice jsou to cca 4 km, ale trvalo mi to přes hodinu a půl. 

Do Vernazza jsem dorazila jako bych se po cestě koupala. Abyste do vesnice ze stezky došli, musíte sejít asi tak tisíc schodů. Vernazza je malebná vesnice, která je známa kvůli rybářství. Z každé strany je jedna věž. Je plná barevných domů, které jsou postaveny na skálách. U pláže je kostel svaté Marie postavený ve 14.století. 

Jelikož jsem věděla, že bych další stoupaní nezvládla. Začínalo mě už bolet koleno a hlavně bych tímto tempem nestihla všech pět vesnic, rozhodla jsem se, že pojedu vlakem. 

Další vesnicí byla Corniglia. Nádraží se nachází asi 10 minut od vesnice. Abyste se do ní dostali, musíte vyšlapat 386 schodů. Nahoře jsem myslela, že budu mít infarkt. Corniglia jako jediná stojí na rovině, teda na rovině, která se nachází hoooodně nahoře. Okolo je réva a olivovníky. Sám Boccaccio miloval a zmiňoval Cornigliu kvůli vínu Vernaccia. Tato vesnice je nejstarší v Cinque Terre.

Čtvrtou vesnicí, asi tou nejznámější a nejfotografovanější, je Manarola (tam jsem chtěla nejvíc). Tam jsem se také dostala vlakem, teda klidně jsem mohla jít pěšky, protože se šlo vlastně jen po rovině. Manarola je hlavně známá pro své barevné domy, které jsou na skále. Také se zde pěstuje víno Sciacchetra. Je zde maličká pláž, plavci volí Manarolu spíše kvůli skálám, ze kterých do vody skákají.

Poslední vesnicí je Riomaggiore nazvané podle potoku Rio. Návštěva centra chce opět trochu sil, protože opět jdete do pořádného kopce. 

Návštěva Cinque Terre stojí rozhodně za to! Jsem ráda, že jsem měla tu možnost navštívit všech pět vesnic. Všude teda byla spouuuusta turistů, hlavně tedy v Manarole. To jsme se doslova prali o místo ve vlaku.

Z Riomaggiore jsem dojela zpět do La Spezia, kde jsem si koupila večeři a padla do postele. 

41.den - La Spezia - (8.8.)

Dnešní den jsem chtěla věnovat hlavně odpočinku, protože mě čeká v pátek výlet do Cinque Terre a chci jít alespoň jeden trek pěšky. 

Před polednem jsem vyrazila na procházku po hlavní třídě, prohlédla jsem si nějaké obchody a poté jsem zamířila do přístavu, který jsem si celý prošla. 

Zpátky jsem zvolila jinou cestu a viděla tak obrovský trh s jídlem. 

Po obědě následovala siesta, která se protáhla až do večera. :D 

Večer jsem si zašla na další zrmzlinu a hlavně večeři.

Z předpovídané bouřky nebylo nic.

40.den - Pisa - La Spezia - (7.8.)

Ráno jsem se chvíli po 10 odubytovala a vyrazila směr Pam Local, abych si koupila snídani a oběd. Poté jsem chvíli strávila v parku.

Kolem dvanácté jsem už procházela kolem věže, kde jsem si chvilku sedla a pozorovala davy lidí, jak se snaží udělat tu známou fotku. 

Pomalu jsem došla na autobusovou zastávku Flixbusu, kde jsem čekala na autobus do La Spezia, který měl přijet v 16:35. Nečekala jsem dlouho a připojila se ke mně další čekající, daly jsme se do řeči a povídaly si až do příjezdu autobusu. Byla z Anglie a cestovala od jihu Itálie zpět do Británie. Dala mi také pár doporučení na místa v Římě a Neapoli.

Do La Spezia jsme dorazili v 17:55 a mě čekala cesta do hotelu. Cca 45 minut hlásil Google. Taky že jo. Zvládla jsem to, sice opět uřícená, ale do hotelu jsem dorazila ještě před sedmou. 

Hotel sice hlásí, že je dvouhvězdičkový, ale... nevím no. Mám pokoj sama pro sebe, nejde zavřít okno, voda z umyvadla skoro neodtéká, s dveřmi musíte bouchnout...no dá se to ale za ty peníze...nevím. Velké plus je, že vlakové nádraží je cca 3 minuty chůze, což se bude hodit na výlet do Cinque Terre (důvod návštěvy La Spezia). V La Spezia budu do soboty, kdy se chci přesunout do Říma. Zvolila jsem dva dny kvůli počasí, předpověď hlásí na čtvrtek bouřky, tak snad bude pátek lepší.

Po ubytování jsem navštívila místní supermarket a hlavně jsem zašla na zmrzlinu. Prošla jsem si hlavní ulici a poté se vrátila zpět na hotel.

38.-39.den - Barcelona - Pisa - (5.8.-6.8.)

Poslední den v Barceloně. Večer ve 20:50 mi jede autobus do Janova, kde mám hodinu a půl na přestup na autobus do Pisy, kde bych měla být ve 13:30. 

Chvíli po 11 jsem se odubytovala a metrem vyrazila na ulici Diagonal, kde jsem asi hodinu seděla na lavičce a pozorovala ruch velkoměsta. 

Po obědě, kdy jsem stihla dopsat příspěvky, jsem vyrazila směr poslední památky, které jsem chtěla v Barceloně vidět a to Casa Mila a Casa Batlló - poslední rezidenční domy, které Gaudí navrhnul. 

Poté jsem došla k oblouku a později parku Citadella, kde jsem zůstala do odjezdu, protože autobusové stanoviště je cca 10 minut od parku. 

Autobus začínal v Barceloně, takže jsem si mohla vybrat místo. Super. :) Dlouho jsem sama neseděla, protože o dvě zastávy dále si ke mně přisedla holčina kolem 10 a neustále mě kopala.

Celkově to byla příšerná jízda. Za mnou seděl nechutně chrchlající namachrovaný ital, pak vedle seděli tři neustále řvající a mlátící se po hlavě chlapci (né uplně nejmladší), kteří vydávali jen zvuky a jejichž matka je posadila pouze na autobus a s nimi už nejela. 

Ale to nejhorší teprve přišlo. Přijeli jsme ke hranicím Španělsko-Francie a hned na nás mávali na kontrolu. Do autobusu vlezla policistka a policista, oba vážné výrazy a nepříjemně působící. Museli jsme si vystoupit, vzít si zavazadlo a položit ho před nás. Mezitím autobus pročmuchal pes, pak nás a pak naše věci. Každého prošacovali. Policistka se sice usmívala a jen tak mě lehce prošacovala, ale i tak to bylo pěkně nepříjmené, jako bych byla nějaký zločinec. Pak následoval test na drogy, oblízli jsme papírek a každý obdržel několik otázek. Jeden pasažér byl odveden mimo a k němu pak vystoupili další dva, kteří tam s ním zůstali, protože ho police dál nepustila. Pokračovali jsme tedy bez nich. (Nejspíše se jednalo o uprchlíky, dál teda ze sedmi černochů pokračovali čtyři.)

Chvíli po páté ráno jsme opouštěli Nice a za městem opět plácačka a následoval stejný proces, jen jsme si nevystupovali a pes opět čmuchal. Můj batoh byl najednou jako jediný venku (z jedné strany, na druhé straně busu jich bylo víc) a policista na něj neustále ukazoval, ať k němu jde čuchat. (Měla jsem tam nutellu, to je tak jediné, co jsem navíc ze Španělska vezla.) Zatímco policista se psem prováděl kontrolu, policistka kontrolovala pasy (nad občankou jen mávla) a pokládala otázky (kam, odkud, na jak dlouho, proč, jestli máme peníze na cestu zpět, jestli máme stálou práci, jestli něco nelegálního převážíme, jestli jsme někdy požili tvrdou drogu...) Cca půl hodina zdržení. 

Prošli jsme, dobrý. Ujeli jsme tak 50 km a ukazuje na nás finanční policie v Itálii, ať zastavíme. Celý proces následuje znova. Tentokrát do autobusu vstoupí policista s batohem a ptá se po majiteli. Přihlásí se jedna holka a je vyzvána, ať jde ven. Něco tam pěknou chvilku řeší, ona kroutí hlavou. Po cca 15 minutách se jde řidič zeptat na situaci, holka mávne rukou a jedeme bez ní. (Doteď jsem měla jen tři kontroly a to pouze pasů, tohle prostě muselo být vytipováno.) 

Do Janova letíme snad 150 po všech těch mostech a na mokré silnici. No bylo mi pěkně špatně. To velké zpoždění řidič dohnal a já vystupuji v Janově kolem deváté hodiny ráno. 

Po hodině a půl čekání přijíždí autobus z Milána a bere mě do Pisy, kam dorážíme ve 13:30. 

Autobusové nádraží Flixbusu je v Pise asi 15 minut od hlavní turistické atrakce - Šikmé věži. Procházím tedy okolo a prodírám se davy lidí snažících se udělat tu známou fotku. 

Jsem ubytována v penzionu kousek od centra (ale 45 minut od autobusového nádraží), takže jsem došla pěkně uřícená.

Odpoledne jsem se musela chvíli natáhnout, protože jsem v noci spala asi tak hodinu. Večer jsem vyrazila projít si centrum a hlavně najít něco k jídlu a odměnit se gelattem.

37.den - Barcelona - (4.8.)

Neděle. Skoro všude zavřeno. Tedy menší supermercaty jsou některé otevřené. Taky jsou narvané turisty kupující pití. Dnešní plán: Sagrada de Família - konečně. 

Ráno jsem nastoupila do metra na Poble Sec a dojela na Diagonal, kde jsem si opět dala menší oběd. Poté jsem vyrazila směr Sagrada po ulici Diagonal. Po cestě jsem se zastavila u Casa de les Punxes - dům, který je složen ze tří menších budov a ke kterému se vážou různé legendy. 

Dále jsem pokračovala ke Sagradě....teda...čekala jsem hodně lidí, ale tohle...to bylo i na mě moc. Dovnitř se na místě nedostanete. Chce to mít objednané lístky několik týdnů dopředu. Ty byly dlouho vyprodané. Na místě byla fronta, která tvořila kruh okolo celé baziliky. 

Bude mi tedy stačit jen pohled zvenku. Vyfotit si baziliku problém nebyl. Ten nastal, když jste se chtěli vyfotit v parku s bazilikou za vámi. Opět fronta a tlačenice. Uhnala jsem jednu asiatku a ta mě vyfotila, i když by fotka mohla být lepší, Sagrady tam je kousíček, ale to mi musí stačit. 

Chvíli jsem poseděla v parku a kochala se výhledem. Stavba je to nádherná a až bude dokončená, to bude něco! 

Neděle patřila Gaudímu a tak nesměla chybět návštěva parku Guell. Jenže nikdo mi neřekl, co sil to bude vyžadovat. Nejdříve jsem se zastavila u muzea moderního umění - Recinte Modernista, odkud jsem jela metrem na zastávku Vallcarca. Ukazovalo mi to cca 400m chůze, super. To by šlo. Jenže hned, jak jsem zahnula do ulice vedoucí do parku, udělalo se mi špatně z toho pohledu na ty schody a ten strmý kopec. V tomhle vedru a již bez pití! Už jsem si nahoře hledala příznaky infarktu. Tohle mi tedy dalo zabrat. 

Jenže...ten výhled pak...ten stál za to. Prošla jsem si park. Část je neplacená a do části musíte mít lístky objednané přes internet. Nestojí to však za to, protože placená část je fakt maličká a všechno vidíte i z neplacené. 

Hned po příchodu jsem zažila dobrodrůžo. Šla jsem za skupinkou, když v tom najednou se jedné paní zvrtla noha tak, že měla otevřenou zlomeninu holeně. Během chvilky pro ní byla záchranka. 

Všude lítají papoušci (to mě děsilo asi víc než ten kopec). Park je to krásný a Gaudího stavby ještě hezčí. Dobře, stálo to za to. V parku opět na každém kroku ind prodávající vodu a černoši z dekami (brýle, kloubouky, selfie tyče...). 

Park jsem si prošla a po hlavní jsem to vzala dolů ke stanici metra Lesseps, odkud jsem jela do hotelu. V supermercatu jsem si koupila večeři a šla na pokoj balit. V pondělí večer mě čeká opět noční přejezd autobusem zpět do Itálie. 

Možná se konečně už pořádné vyspím, protože tady to moc nešlo. Okno jsem měla na hlavní ulici a místní jsou zvyklí být vzhůru pěkně dlouho! A strašně řvou!

36.den - Barcelona - (3.8.)

Protože jsem zjistila, že v neděli je ve většině obchodů zavřeno, rozhodla jsem se sobotu věnovat především jim. 

Ráno jsem se metrem dostala na stanici Fontana a prošla si tak ulici Carrer Gran de Grácia, která je plná maličkých obchůdků. Něco málo, co jsem potřebovala, jsem nakoupila a zamířila jsem na maličký oběd v ulici Diagonal. Ulice Diagonal a Parallel (tam bydlím) jsou jedny z nejhlavnějších tady. Jo, všude je plno žebrajících lidí. Někteří vám až strkají ruce před obličej. 

Tou jsem se pak dostala až k obchodnímu centru. Po cestě jsem ještě navštívila Lidl, kde jsem si za 10 centů koupila 1,5l vody (Aqua mineralizacion débil). :D 

Obchodní centrum jsem si prošla. Zamířila jsem i do Primarku, ale nic mě nenadchlo. Plno lidí, zboží skoro žádné a hlavně málo prostoru. Obchodní centra tady jsou taková zvláštní, vůbec se to nedá s našimi srovnávat.

Poté jsem pěšky došla do stanice Placa del Centre, odkud jsem dojela až do Poble Sec (stanice u Hotelu). Po cestě jsem procházela různými maličkými uličkami, které vždy vedou na menší náměstí, kde sedí místní a popíjí kafíčko atd. Ty domy taky stojí za zmínku, všechny tu jsou jak z nějakých telenovel. 

Nakoupila jsem si v Condisu a zalezla na pokoj. Opět s cca 15km v nohách. 

35.den - Barcelona - (2.8.)

Ráno jsem si naplánovala dnešní trasu a to hlavně tedy přístav a proménádu. Vyrazila jsem tedy po hlavní ulici tady a to Parallel. Po cestě jsem se ještě stavila v supermarketu pro pití (tady se jmenuje supermercat). 

Ani ne po 20 minutách chůze jsem se ocitla na velkém kruháči u přístavu. Prošla jsem si kousek promenády a vyrazila jsem po mostě na takový výběžek, kde je akvárium a velký obchodní dům. Všude jsou cedule se zákazem nákupu z dek (od potulných prodejců - brýle, klobouky...) pod pokutou 50 eur. Vtipné je sledovat, když se přiblíží policie (dost často), jak tito prodejci rychle popadnou všechny věci a zdrhají. 

Prošla jsem obchodním domem a vydala se na druhou stranu. Na druhém mostě jsem narazila na další podvodníky s petičními archy. Hned se ke mně jedna hnala. Odmítla jsem, že tenhle podvod znám a ona hned, že jako odkud atd. Říkám, že to je všude na youtube a že nejsem blbá. Bylo jich tam víc, tak se hned všechny seběhly a že ať to nikde neříkám nebo že si mě najdou. :D haha. S úsměvem jsem odešla. Ani jsem to hlásit nemusela, protože netrvalo ani pět minut a už na nich byla policie. 

Po hlavní ulici jsem došla až k pláži. Hlava na hlavě a všude prodejci s vodou. Ti jsou snad všude. Po promenádě jsem to vzala až k parku, kam jsem si na chvíli sedla, abych si odpočinula od toho sluníčka. 

Po parku jsem zašla ke kostelu sv. Marie a prošla si kus gotického centra. Jako další přestávku jsem zvolila známý park Ciutadella, kde opět bylo plno prodejců s dekami. Avšak nejlepší byl ind, co prodával kousek kokosu (asi 10 cm plátek) za 10 euro a nabízel, že vás vyfotí za 30 (vaším telefonem nebo foťákem). To bylo fakt k popukání. Nechápu, jak na to někdo může kývnout. 

Z parku jsem zašla k oblouku a poté po hlavní k ulici La Rambla a odtud do hotelu. Ulice La Rambla je známá pro krádeže, protože je tu šíleně moc lidí a spousta pouličních umělců, takže se nesoustředíte na své věci a zloděj má tak skvělou příležitost. Celkově je Barcelona mezi nejnebezpečnějšími zeměmi - co se týče krádeží. 

Z ulice La Rambla jsem tedy šla do hotelu. Zvolila jsem nejkratší cestu, která vedla přes nějakou arabskou čtvrť. 

U nás v supermarketu jsem si koupila něco dobrého k večeři a večer padla do postele. To teplo tady je fakt neskutečné. I když je jen 33, tak je to daleko horší než těch 37 v Miláně. Jinak v Barceloně je levno.