52.-53.den - Neapol-Boloňa-Praha - (19.8.-20.8.)

Pondělí ráno jsem se probudila totálně nevyspalá. Kolem druhé hodiny v noci se totiž vraceli na hotel hosté a nemohli se na recepčního dozvonit a dovolat. Ani my jsme ho nemohli vzbudit. Měl zamčené dveře do svého pokoje, tak jsme nemohli nic dělat. Dveře od hotelu byly totiž v noci vždy zamčené a muselo se zvonit při odchodu i příchodu. Tohle vše trvalo asi dvě hodiny, než se recepční probral a hosty pustil dovnitř. Nechtěla bych být na jejich místě!

Ráno jsem tedy popadla svůj batoh a i když jsme byli domluveni, že se potřebuju odubytovat po 7, tak stále spal a já musela několikrát zvonit, ťukat. Hotel to byl vcelku dobrý, jen tenhle recepční nebyl úplně na svém místě, ale byl jediný, kdo uměl alespoň trochu anglicky.

Po cestě na autobusové nádraží jsem potřebovala někde koupit jídlo s sebou. Jenže...velký supermarket byl zavřený, na nádraží měli jen sladké věci...Zachránil mě až tabák, kde měli sušenky. Takže mé jídlo na 10hodinovou cestu byl balíček sušenek.

Autobus přijel včas a my tak z Neapole vyráželi v 8:40 směrem Řím. Tam nás všechny vyhnal ven, že máme 30 minut pauzu a že v autobuse nikdo nesmí být. Alespoň jsem si došla koupit sendvič (jediný, co tam měli, a byl pěkně nechutný, takže jsem nakonec snědla asi dvě sousta.). Z Říma už jsem také neseděla sama.

V Sienně se nám autobus trošku porouchal (nešel mu otevřít zavazadlový prostor) a museli jsme dojet do servisu, kde se rovnou i vyměnili řidiči. Tím jsme nabrali hodinové zpoždění. To by ještě šlo.

O chvíli na to mi přišla zpráva, že mi bylo zrušeno ubytování v Boloňi. Sice uváděli jako důvod nemožnost strhnutí peněz z karty (ale to je pěkná blbost!), spíš si myslím, že přebookovali pokoje. Začala jsem tedy hledat jiné ubytování, ale nedařilo se mi najít něco blízko nádraží. To, co bylo v centru a bylo přijatelné, už bylo plné. Náhodou jsem se podívala na busy Flixbusu do Prahy a co nevidím...přímý bus ve 20:15.

Musím být upřímná, už jsem toho měla celkem dost a hlavně jsem byla totálně unavená...takže jsem ho hned rezervovala. Sice to znamenalo, že se mi zkrátí cestování o den a půl a neuvidím Veronu, ale v tu chvíli mi to bylo celkem jedno. Verona je kousek a můžu tam jet kdykoliv.

V Boloňi jsem tedy rychle hledala nějaký stánek s jídlem...ale nikde nic. Pouze automat. Alespoň něco. Jenže normální jídlo žádné, žádný sendvič...takže jsem skončila s chipsy, Kinder Buenem a smoothiem. :D

Jako jediná jsem musela ukázat pas při nastupování. Měla jsem rezervované místo, ale když jsem k němu přišla, byly na něm věci. Odsunula jsem je tedy a sedla si. Za chvíli přišla dvojice a že tam sedí. Tak jim ukazuji jízdenku se sedadlem a oni, že ne. Mimochodem já mluvila anglicky, oni italsky. Ani jeden jsme druhému nerozuměli. Paní si tedy došla pro řidiče, který uznal mou verzi a oni si museli sednout jinam. Vím, je to hnusné, ale za rezervaci sedadla si připlácíte a už při nástupu vám řidič řekne, že bez rezervace jsou sedadla se zelenou samolepkou, takže to museli vědět dopředu.

Sama jsem seděla do Verony, pak se vedle mě střídali cestující. Nejlepší byl ten poslední z Innsbrucku, slovák, co pořád kontroloval stav svého účtu. Neustále někam volal, ať mu někdo pošle peníze, že nic nemá.

Na přechodu do Německa jsme byli zastaveni policií a následovala kontrola, která trvala hodinu a půl!! Ano, čtete dobře.

Do Prahy jsme tedy přijeli se zpožděním asi hodinu a čtřičtvrtě. Okamžitě jsem utíkala na metro, abych stihla autobus do MB. Pospíchat jsem nemusela, protože tento autobus byl pouze místenkový a já si tak stejně na Čerňáku hodinu počkala. :D

Tím skončilo mé 53 denní cestování. 7 týdnů a 4 dny!!! To je celkem slušné, ne? :D Nachodila jsem 564,7 km (i s cestovacími dny) a 842 809 kroků. Navštívila jsem 8 zemí (přes další 3 jsem jela) a 20 měst.