31. - 33. den (Sunderland - Newcastle - Londýn - Brusel - Lucemburk - Praha) - 30.7. - 1.8.

Čas odjezdu nastal!

Ráno jsem měla být odubytovaná v deset hodin, a tak jsem ubytování využila do poslední chvíle a z pokoje odešla přesně v deset.

S docela těžkými batohy jsem se vydala pomalu na autobusové nádraží. Bylo to celkem daleko, tíha batohů tomu moc nepřidávala. Ještěže bylo hezké počasí a šlo se líp, než když jsem přijížděla v tom šíleném dešti.

O hodinu a půl déle už jsem stála na nádraží. Ano, byla jsem tam strašně brzo, protože autobus měl odjíždět až v 17:40. Jenže kdo se má s těmi batohy tahat, tak jsem to prostě vzdala, protože najít úschovnu zavazadel v Sunderlandu na nádraží bylo prakticky nemožné. Vytáhla jsem tedy knížku a střídavě jsem si četla a pozorovala rušný život u nádraží.

Po skoro šesti hodinách čekání už autobus parkoval na nádraží a já ukazovala svou jízdenku řidiči. Cesta do Newcastlu trvala asi půl hodiny, protože jsme chytli menší kolonu na kruháči u Washingtonu.

V Newcastlu jsem tak nějak počítala s tím, že bude otevřená čekárna, jenže jsem se mýlila. Čekalo mě tedy další skoro šesti hodinové čekání v Newcastlu na autobus do Londýna, který měl odjíždět ve 23:45.

Asi po třech hodinách, kdy jsem čekala sama, si ke mně přisedla paní, Chloe, se kterou jsem se dala do řeči a ty zbylé tři hodiny jsme prokecaly a hlavně se pořádně zasmály. Dokonce mi byl nabídnut i spacák, protože byla šílená, ale opravdu šílená zima.

Před půlnocí už jsme nastupovali do autobusu směr Londýn, kde jsme měli být v 6:20 ráno. Cestu jsem tak trochu prospala. Pamatuji si, kde jsme zastavovali, ale cestu vůbec, takže jsme spát musela. Haha.

Jak už je tam asi zvykem, dorazili jsme se skoro dvouhodinovým zpožděním, což mi vyhovovalo, jelikož autobus Student Agency měl odjezd až v 11.

Bylo vtipné, jak všichni z autobusu rychle zamířili na toaletu a tam vznikla fronta na čištění zubů. Po provizorní ranní hygieně jsem našla úschovnu zavazadel, kde jsem si nechala na dvě hodiny krosnu a vyrazila směr Sainsbury, abych si nakoupila jídlo na cestu a ještě něco dobrého domů.

Kolem 10 už jsem čekala na nástupištích na Bullied Way, kde jsem "zaparkovala" u skupiny Čechů. Autobus sice přijel už v půl jedenácté, ale začal s odbavováním až chvíli před jedenáctou. Samozřejmě to nestihnul a my vyjeli až v půl dvanácté, takže už s půl hodinovým zpožděním. To vzniklo hlavně kvůli tomu, že jely dva autobusy a spousta lidí nevěděla, kam patří.

Cesta ubíhala celkem rychle a ani jsme se nenadáli a už jsme čekali na britské kontrole. Ta probíhala mnohem lépe než při příjezdu. Pouze s pasy jsme prošli scanem a bylo to.

Na francouzské části nám přišli do autobusu dva policisté a vybrali si pasy, se kterými na hodinu zmizeli. Další zpoždění.

Do tunelu jsme najížděli celkem rychle, asi půl hodiny po obdržení pasů.

Jo, seděla jsem vedle nějakého chlápka, co koukal na horor a pokaždé sebou vždycky tak cuknul, že jsem se šíleně lekla. Vystupoval v Bruselu, kam jsme dorazili již s dvou a půl hodinovým zpožděním.

V Bruselu si ke mně sednul chlápek (neměl tam sedět, ale nechtěl se mačkat na pětce, a u mě bylo místo), co odjížděl z Bruselu po půlroční stáži a prokecali jsme celou cestu až do Lucemburku, kde si ke mně přisednul někdo jiný.

Nikde žádná kolona, takže cesta ubíhala suprově. Moc jsem toho tedy nenaspala, až pak jsem usnula před Rozvadovem a probudila se v Plzni, takže to byl asi celý můj spánek.

Do Prahy jsme přijeli s tříhodinovým zpožděním, ale stále lepší než pětihodinové zpožděnímu busu za námi. V buse jsem tedy strávila od čtvrtka do soboty 32 hodin.

Své dojmy z cesty sepíšu v dalším článku. Musím si to nějak utřídit, ale určitě mohu říct, že ničeho nelituju, šla bych do toho znovu, mám spoustu zážitků a viděla jsem toho strašně moc.

30. den (Sunderland) - 29.7.

Ráno jsem si trošku přispala. Ono je to něco jiného, když vás nikdo nevzbudí. Haha. Plánem pro tento den bylo zajít na pláž, nakoupit jídlo domů v Poundlandu a Tescu, ve městě koupit pohledy a pak pořádně vše zabalit, abych to vůbec unesla na bus.

Na pláži bylo plno lidí, protože na chvíli přestalo pršet, sláva. Byla jsem tam asi hodinu a pak vyšla směrem Poundland pro nějaké ty dobroty. Tentokrát jsem šla po Rocker Avenue, rušné ulici s typicky britskými domy. 

V Poundlandu jsem asi hodinu vybírala, co chci vzít domů a co u nás nemáme. O třináct liber lehčí a o asi tunu věcí těžší jsem se vydala do města pro pohledy. Na žádné jsem po cestě nenarazila a tak jsem zašla do WH Smith, kde jsem je zatím pokaždé viděla. Díky bohu, že jsem tam vlezla, protože zrovna měli akci na pomerančovou čokoládu, kterou jsem tu už jednou chválila, takže jsem hned dvě koupila. 

Poté už jsem chtěla jít zpět na pokoj, a tak jsem se rozhodla, že půjdu podél břehu. Na mapě jsem si našla, že je ještě jeden most, který by mě měl na úplném konci převést přes řeku ke Guest Housu. Cesta byla krásná, jenže po hodině a něco jsem zjistila, že žádný most už není a já tak zbytečně šla takovou dálku, když jsem klidně mohla jít po druhém břehu a v klidu bych došla. Jáááááj, no chybama se člověk učí. Haha. 

Kolem páté jsem už byla na pokoji. Pořádně jsem jídlo zabalila a pak si vzpomněla, že jsem ještě nebyla v Tescu, kde jsem také něco chtěla. Jelikož bylo hezky, dokonce i svítilo sluníčko, rozhodla jsem se, že půjdu ještě ten den. Odvážila jsem se nechat na pokoji bundu, protože bylo opravdu krásně.

Po pár minutách začalo poprchávat, což jsem si říkala, že je v pohodě, že je to tu normální. Poté začalo už pršet hodně, tak moc, že jsem konečně pochopila význam spojení “pouring rain” (slejvák u nás). Do Tesca jsem ještě došla jakž takž v pohodě, ale z něj už byste mě mohli ždímat a jelikož je to celkově hodina cesty pěšky, dokážete si to asi představit. 

Na pokoj jsem dorazila jako bych se zrovna koupala, a řekla si, že už je to jedno a ještě takhle se vydala na pláž, protože jsem chtěla něco vyfotit. 

Po příchodu zpět už jsem jen balila a vyhazovala zbytek věcí, které s sebou brát domů nechci. Batoh se trochu zaplnil a asi konečně dospěl k litráži, která je na něm napsána - (70l). 

Večer už jsem nic moc nedělala, jen koukala na televizi (ať žije originální vysílání - fuj, fuj dabing) a připravovala se na další den, až ponesu ty mé dva batohy na nádraží.

Fotky

29. den (Newcastle-Sunderland) - 28.7.

Opět další přesun. Už vlastně takhle poslední. Pak už se budu jen vracet. 

Na pokoji jsme zůstaly s paní sami, tak jsme pořád kecaly a kecaly. Ráno jsme se rozloučily a popřály si šťastnou cestu. Byla skvělá, možná se zařadí na žebříček nej spolubydlících na hostelech. 

Ve 12:00 mi měl jet autobus, takže jsem kolem půl jedenácté vyrazila směr Coach Station na St. James’ Boulevard. Nádraží tu je několik, takže už jen to mě mátlo, jestli teda vůbec jdu na to správné.

Po asi půl hodině už jsem byla na místě, trošku mě mátla cesta kolem jedné budovy, ale podařilo se mi nádraží najít, takže pohoda. 

Ještě jsem měla hodinu čas, ale o zábavu jsem měla postaráno. Zanedlouho po mně totiž přišla na nádraží rodina. Otec se synem se začali tak hádat, že otec začal syna mlátit, až museli zasahovat hlídači.

Autobus přijel přesně na čas, protože vyjížděl právě z Newcastlu. Jelo nás asi deset, což bylo super. 

Cesta byla opravdu strašně krátká, asi 25 minut a už mě autobus vyhazoval na Park Lane v Sunderlandu. Počasí poslední dobou není nic moc, takže už jsem si tak nějak zvykla, že poprchávalo a bylo zataženo. (Když tohle teď píšu, je 13 stupňů.) 

Sice jsem měla vytištěnou mapu cesty k ubytování, ale Park Lane je takové podivné a podařilo se mi vyjít jiným východem a už jsem byla tak trošku ztracená, ale nevzdávala jsem to a šla dál cestou, kterou jsem si myslela, že vede k mostu přes řeku Wear. 

Po pár uličkách už jsem byla u mostu, teď už mě čekala jen cesta podél hlavní silnice k přístavu, kde o kousek vedle stojí Abingdon Guest House, moje ubytování na další dvě noci.

Cesta vůbec neutíkala. Batoh už se mi začíná pomalu plnit novými věcmi, přičemž se pomalu zbavuji těch starých, co byly určeny jen na cestu tady. Takže mi (mně, která má sotva 160cm) dá opravdu zabrat táhnout dva batohy několik km. Pro příště už vím, že je zbytečné tahat tolik věcí, i když jsem toho s sebou vážně tolik neměla. 

No nic, po pár desítkách minut už jsem stála před domem pro hosty. Ukrutně pršelo a nikdo uvnitř. Co teď? Zvoním, bouchám, nikde nikdo. Aspoň, že jsem schovaná pod střechou a neprší na mě. Takhle tam čekám asi hodinu, než na mě zakřičí postarší paní: “I see you.” (Vidím vás.) Tak hned vysvětluji, že jsem tu dřív a že bych se už ráda ubytovala. Přesně ví, kdo jsem, a odvádí mě do maličkého pokoje v patře.

Pokoj je sice vážně malý, ale je tam vše, co je potřeba. Lednice, mikrovlnka, konvice, TV atd., prostě luxus po tom měsíci. Chtěla jsem mít nakonec pokoj pro sebe, abych se aspoň trochu vyspala na těch 30 hodin v autobuse. 

Jelikož stále silně pršelo, zapnula jsem si na chvíli televizi, kde zrovna dávali mé oblíbené seriály, takže jsem u nich strávila odpoledne, které stejně celé propršelo. 

Navečer jsem se rozhodla jít nakoupit nějaké jídlo na ty dva dny. Nejbližší větší obchod (Tesco, Sainsbury) byl půl hodiny cesty tam a pak půl zpátky.

Bez mapy a s malou představou kudy jít jsem se vydala cestou okolo Rocker Park, a tak nějak jsem došla až k obchodu. Objevila jsem jídla do mikrovlnky, takže jsem si konečně dopřála normální jídlo v podobě rýže s omáčkou a masem, a to vše za 95 pencí.

Také jsem chtěla ochutnat místní pivo, jenže tady prostě jedno nekoupíte, všechno je to po čtyrech, takže jsem musela táhnout čtyři. (Mimochodem chutná úplně stejně jako u nás, teda já, která skoro vůbec nepiju, jsem neviděla rozdíl, ale můžu si odškrtnout ze seznamu, že jsem ho ochutnala.) 

Jelikož jsem měla ten den narozeniny, dopřála jsem si Ben&Jerry’s zmrzlinu s kousky těsta. Mňamka. 

Cestou zpět jsem šla okolo pláže, která musí být, když je sluníčko, úžasná. 

Večer jsem pak byla na pokoji a jedla a pila. 

28. den (Newcastle) - 27.7.

Paní už byla v sedm hodin vzhůru. Slyšela jsem, jak vstávala. Já vstávala až asi o hodinu déle, když se vracely na pokoj dvě Švédky, které okamžitě zalezly do postele. 

Nechtěla jsem je rušit, tak jsem se sbalila a odešla do města. Nejprve jsem měla namířeno do Primarku, už se ze mě fakt stal pravý turista a naštěvuju ho v každém městě. No, pár věcí jsem si koupila a ano, stále ještě mám místo v batohu. Vždyť jsem taky odjížděla s do poloviny naplněným batohem. 

Poté jsem si prošla zbylé obchody na hlavní třídě, ve WH Smith (noviny, knihy, papírnictví) něco malého nakoupila a poté si šla sednout na horkou čokoládu do Mekáče. Ono taky co se dá jiného v  tomhle šíleném počasí dělat. Za celý den nepřestalo ani jednou pršet a ještě k tomu je opravdu zima. 

S věcmi jsem se po této malé pauzičce vrátila na chvíli na hostel, kde jsem našla poloprázdný pokoj. Švédky byly pryč. 

V klidu jsem si zabalila věci do batohu, pustila na chvíli televizi, když v tom najednou začal houkat alarm. Co teď? Sbalit věci a odejít? Kouknu z pokoje, nic se neděje, žádná panika, zalezu. Alarm přestal, za minutu opět spustil. Opět nikdo nic nedělal. Dojdu k závěru, že je to pravděpodobně zkouška alarmu, jen mi o tom nikdo neřekl. 

Kolem druhé jsem se rozhodla, že do toho deště opět vylezu. Pršelo ještě intenzivněji, avšak bych si neodpustila, kdybych byla v Newcastlu a neprošla se po Milennium Bridge. 

Bez mapy a s absolutně nulovým ponětím o tom, kde je. Vlastně jo, věděla jsem, jakým směrem jít. Nejprve jsem tedy došla k Tyne Bridge, kde byla velká doprava a já byla neustále v pozoru, aby mě nějaké auto “nenahodilo”. 

O chvíli později už jsem podle ukazovatele odbočovala na cestu vedoucí podél břehu k Millennium Bridge. Je to takový moderní most mezi staršími a pro Newcastle už je typický. Cestou jsem také objevila ceduli popisující život Daniela Defoe, vůbec jsem neměla ponětí, že tu žil. Most jsem si prošla. Ano, splnila jsem si, co jsem si předsevzala, a spokojeně pokračovala ke Grey’s Monument, pomníku u hlavní třídy, díky němu jsem vždycky věděla, že jsem se neztratila. 

Chvíli mi dalo zabrat než jsem našla Tesco, abych si koupila večeři. Tentokrát má volba padla na těstovinový salát s kuřetem a slaninou. (Celkem ušel, tedy oproti minulému kuskusu byl výborný.) K tomu jsem si vzala jablko a pití. Ano, opět jsem využila Meal Deal - akce za 3 libry. Můj pohled taky stanul na jablečných šátečcích, nebo vlastně něčemu podobnému. (Teď jsem jeden měla a panebože, mňam. Je to jakoby závin, ve kterém jsou kousky jablek s jablečným pyré a šlehačkou.) Také jsem popadla koblihy na zítřejší snídaňo-oběd do autobusu. Ano, vím, žiju tady opravdu zdravě. Haha. 

Ještě jsem se po cestě zpět na hostel stavila pro pohledy na zdejší trh, protože nikde jinde jsem je prostě nemohla sehnat. 

Po příchodu na pokoj jsem ho opět našla poloprázdný. Nikdo se ještě neubytoval na zbylé dvě postele, a tak tu asi budeme s paní sami. 

Paní taky asi po půlhodině dorazila. Stejně promočená jako já. Hned jsme se daly do hovoru, vyzvídala jsem, jestli byla tam, kam chtěla jet. A ona se pak také ptala mě. Podělila se se mnou o podle ní broskve, i když to jsou nektarinky. Prý objevila výhodnou nabídku - 10 ks za 1 libru, tak to brala. Ehhhhm, úplně jsem v tom viděla mou babičku z Boleslavi. Jakmile je to v akci, koupím to. 

Takže jsem dostala pět nektarinek a ještě mi byly nabízeny další věci. Paní je opravdu strašně hodná a hlavně hovorná, což je naprosto skvělé a já mám aspoň o zábavu postaráno. 

Zítra mě tedy čeká poslední město, které v tomhle mém putování navštívím, Sunderland. Autobus mi jede z Newcastlu ve 12 hodin a v Sunderlandu bych měla být kolem půl jedné. Bude to tak můj poslední hostel. I když vlastně mým posledním hostelem je tento, protože v Sunderlandu jsem ubytovaná v jednolůžkovém pokoji, takže vlastně zakončuji svou hostelovou ságu tady v Eurohostelu. 

Nějaké hostelové shrnutí určitě bude, až se mi uleží všechny vzpomínky na všechny ty úžasné lidi, co jsem po hostelech potkala. Zatím můžu říct, že za mě hostely mohu jen doporučit, i když jsem se toho ze začátku docela bála, teď bych neměnila. 

Fotky z dneška budou nejspíš až zítra, protože mi je tu internet nechce nahrát. 

27. den (Edinburgh-Newcastle) - 26.7.

Ráno jsem byla probuzena budíkem kolem půl deváté, abych si dobalila a vyrazila na autobus. Stihla jsem si ještě pokecat s novými obyvateli a z hostelu pak vycházela kolem půl desáté. 

Bylo hezky, zajímavé, že vždy, když odněkud odjíždím, začne být hezky. Chtěla jsem se ještě stavit pro snídani. Po cestě jsem zamířila do obchodního centra a do Poundlandu, kde jsem popadla pití a na autobusovém nádraží pak panini. 

Autobus měl odjíždět v půl dvanácté a já na místě byla už ve čtvrt na jedenáct, tak jsem vytáhla knížku a začetla se. Najednou už k nástupišti přijížděl Megabus a náhle se utvořila dlouhá fronta. 

My, co jeli do Newcastlu, byli posláni do vedlejšího autobusu, což mě naštvalo, protože jsem chtěla sedět nahoře v patře. No nic, hlavně, když dojedu na místo a ještě za libru padesát.

Problém přišel s mým lístkem. Řidič nemohl najít mé rezervační číslo ve svých poznámkách a už mě chtěl hnát pryč. Nedala jsem se a pak ho našel na jiné stránce, uffff. 

Usadila jsem se hezky k okénku, abych mohla pozorovat okolí. Udělala jsem dobře, protože jsme jeli podél pobřeží.

V autobuse s námi jela nějaká začínající herečka, protože na ni všichni ukazovali a pak ona začala něco svým kamarádkám vyprávět o drama programu na univerzitě, kam prý berou jen 28 lidí ročně, a že už má za sebou pár seriálů atd. Seděla za mnou, tak jsem slyšela nechtěně každé slovo.

O tři hodiny později už jsme vystupovali v Newcastlu na John Dobson Street. Ani jsem nemusela vytahovat mapu a hned jsem hostel viděla. Tak blízko to bylo. 

Nebyl ještě čas ubytování, tak jsem se vydala obhlédnout hlavní třídu. Poprchávalo, a proto jsem zalezla na kafe. 

Chvíli po třetí už jsem žádala o ubytování a k mému údivu mě přehodili z pokoje pro 8 na pokoj pro 4. Proč ne. Pokoj má vlastní koupelnu i toaletu a dokonce i televizi. 

Chvíli jsem pobyla na pokoji a pak vyrazila směr město, najít něco k večeři. Avšak jsem nějak zapomněla, že je neděle a zavírá se v pět. Ještě k tomu začalo opravdu hustě pršet, tak jsem obešla pár ulic a šla zpět na pokoj a k večeři si tak dala zbylé dva muffiny z Tesca. 

Tam už čekala má nová spolubydlící. Postarší paní, která pletla a u toho popíjela víno. Hned jsme se spolu daly do řeči a hovořily skoro 4 hodiny. Je z Kentu a už procestovala skoro celý svět. Každý rok je prý někde a nejradši chodí. Mimochodem je jí 65. Tady je 4 dny. Má to jako zastávku při cestě k dceři do Irska, které se právě narodil syn. Vždy, když k ní jede, tak se někde takhle na pár dní zastaví. Nejčastěji prý v Edinburghu. Jo, a nejradši je prý na hostelech, protože cestuje všude sama a takhle se aspoň může s lidmi někde seznámit. Mluví šesti jazyky (německy, francouzky, španělsky, italsky, švédsky a samozřejmě anglicky) a v nich taky nejčastěji čte knížky. Příští rok se chystá sama projít od západu k východu Švýcarsko. Nejradši prý nasedne někde na vlak a náhodně pak vystoupí a jde a jde. Bavily jsme se o všem možném, o práci tady, jak to funguje, o přistěhovalcích, městech. Taky jsme došly k tomu, že jsme byly ve stejný čas v Brightonu, protože jsme se tam obě spálily, díky tomu, že to byl jediný týden, kdy bylo takhle hezky. 

Další dvě spolubydlící, Švédky, přišly až pak dalšího dne ráno v osm, když jsme odcházely. 

V Newcastlu toho moc není. Teda je toho tu hodně, co by se dalo vidět, ale nelze to třeba srovnávat s Londýnem. Každopádně se chci jít podívat a přejít Millenium Bridge, nejznámnější most tady přes řeku Tyne. Předpoveď teď hlásí kolem 13-15 stupňů a déšť, takže to je takové na nic, ale co. 

26. den (Edinburgh) - 25.7.

Ráno jsem si trošku přivstala, abych mohla být odpoledne k dispozici na netu. Mým dnešním plánem byla návštěva Calton Hill, kopce uprostřed Edinburghu.

Nejdřív jsem zamířila do Poundlandu pro baterky do foťáku. Poté už jsem kráčela směr Calton Hill. Od centra to není daleko, asi tak 5 minut chůze od hostelu.

Až vylezete několik desítek schodů a pořádný kopec, naskytne se vám nepřekonatelný výhled. Můžete si zvolit z několika walks - cest. Buď Regent, kterou jsem šla já, nebo Hume. Regent vede okolo celého kopce a dovede vás až k centru, kde jsou pozůstatky staveb.

I když bylo pod mrakem a občas zapršelo, bylo hezky vidět a to se taky potvrdilo množstvím lidí.

Když koukáte na Staré město, vidíte ještě jeden kopec, takový útes, kam turisté také hodně chodí. Řekla jsem si, že to také zkusím. Počasí se během chvíle vylepšilo a svítilo sluníčko.

Vydala jsem se tedy směrem, kudy chodili všichni, kdo tam šli. Takhle jsem šla asi půl hodiny a nic. Žádná odbočka, tak jsem to vzdala, protože bych tam asi stejně už nevylezla. (Domů přijedu asi úplně zničená, koleno mimo provoz, chřipka, no bude to ještě ten týden zajímavé.)

Prošla jsem si tedy část města pod The Royal Mile a poté rychle zalezla do hostelu, abych byla včas na skypu.

Po ukončení hovoru jsem chtěla jít dál ven, jenže začalo tak pršet, že se nedalo ani jít a všichni se přiřítili zpět na pokoj. Jo, máme tu nového obyvatele z Irska.

Zbytek odpoledne jsem prokecala s rumunským spoluobyvatelem a poté se navečer vydala na Princess Street, ještě se jednou podívat a poté do Tesca pro večeři.

Už nesmím nikdy vlézt do The Works, ty knížky tam, to je něco. Mám další dvě a zítra (dnes, kdy tohle píšu) bude zatěžkávací zkouška, kdy batoh musím odnést na nádraží a z něho pak do hostelu v Newcastlu. Poprvé batoh hodím s tím vším nákladem zase na záda.

V Tescu jsem sáhla po salátu s kuskusem, který jsem pak ani nedojedla, protože vůbec nebyl dobrý. Takže jsem skončila s jablkem, mufiny a zbytky jídla, co jsem tu měla a které jsem potřebovala sníst.

Večer jsem pak pokračovala v rozhovoru s rumunem, který mi nabídl na ochutnání místní čokoládovou specialitu. Mňam, pomerančová čokoláda mě nadchla, není to jako čokoláda u nás s kousky pomeranče, tohle bylo takové zvláštní. Hned pro to pak v Newcastlu před odjezdem poženu do obchodu a dovezu domů na ochutnání.

A takhle vypadal můj poslední celý den v Edinburghu. Zítra už mě čeká autobus v 11:10 do Newcastlu, kam bych měla dorazit kolem 14:15, ale víme, jak to je s těmi jejich autobusy.

Fotky

25. den (Edinburgh) - 24.7.

Už v Inverness jsem cítila, že na mě něco leze, a taky že jo. Ráno jsem se probudila s pořádnou rýmou, kašlem a bolestí v krku. No co, to se přece přežije.

Prvním úkolem bylo ráno najít papírové kapesníčky. Když jsem v Tescu viděla cenu jednoho balíčku (10 kapesníků, prostě balíček) 60 pencí, tak jsem myslela, že mě odvezou. Balení 6 balíčků už vás stojí 1.5. Už vím, proč tu všichni říkají, že je Edinburgh oproti ostatním městům dražší.

První den jsem chtěla věnovat návštěvě hradu, projití The Royal Mile a Princess Street. Ani ne po pár metrech na The Royal Mile jsem se zůčastnila představení australana, který předvádí různé triky s ohněm atd. Celé to trvalo asi půl hodiny a docela jsme se u toho zasmáli. A mám to celé na videu.

Poté už jsem vyšla k hradu, kam jsem se podívala jen na nádvoří, protože vstup dovnitř stál okolo 20 liber, a to si můžou nechat. S hradem jsem i tak byla spokojená a po schodech jsem se vydala dolů k Princess Street. Ze schodů je nádherný výhled na centrum Edinburghu s ruským kolem.

Na Princess Street mi to nedalo a zase jsem prošla pár obchodů. Něco málo jsem opět nakoupila. Takže už domů povezu knížek 7. (Mimochodem po večerech už jsem dvě přečetla.)

Jelikož bylo kolem druhé hodiny a já měla jen muffin k snídani, tak jsem hledala nějaké místo s jídlem. Protože už mám těch všech sendvičů dost, tak jsem vlezla do Mekáče. Bože, jak já už se těším na normální jídlo. Myslím, že si po příjezdu domů sendvič, bagetu atd. nedám hodně dlouho.

S jídlem (cheeseburger) jsem se vydala do zahrady, kde jsem spolu s asi tak stovkou lidí poobědvala.

Poté jsem si ještě prošla celé centrum a pomalu se vydala na hostel vyložit svůj nákup. Na pokoji už byl nový obyvatel z Rumunska. Je celkem v pohodě a dost spolu takhle, když se potkáme, mluvíme. Hned první den tady ztratil pas. Jinak se vrátil z Indie, kde byl pár měsíců a teď přijel zpět do Británie, nejdřív do Edinburghu a pak pojede do Newcastlu, kde pracuje z autisty. Tohle mě na hostelech baví, že si tu můžete pokecat s kýmkoliv.

Večer jsem si řekla, že už to vzdávám a našla jsem si restauraci a zašla na normální večeři. Teda nebyla to žádná tradiční britská, ale malajská. Ale i tak mi to bylo úplně jedno, hlavně, když to bylo na talíři a bylo to teplé. Za rýži se sladkokyselým kuřetem chtěli 4.80 a limonádu do 0,3l 1.20, a to ještě podle nápisu na dveřích očekávali 20% dýško.

Na pokoji jsem pak prokecala skoro celý večer, dočetla knížku a zkoukla díl seriálu.

Další den se chystám na Calton Hill, ze kterého je výhled na celý Edinburgh.

Fotky (už tam jsou fotky i z dalšího dne)

24. den (Inverness-Edinburgh) - 23.7.

Holanďani ráno odjeli kolem půl sedmé a já už nemohla usnout, takže jsem zkoukla seriál a začala se pomalu připravovat na odchod z hostelu.

Hostel to celkově nebyl špatný, pokoje sice byly hodně malé a tak nějak tam bylo těsno. A zima. Hodně velká zima.

Po odubytování jsem vyrazila do The Co-operative pro snídani a oběd. Když jsem ale přišla k pultu se sendviči, nikde nic. No nic, že zkusím tedy Poundland. V Inverness na hlavní třídě jsou dva, v jednom jsem jídlo viděla, tak jsem hned zamířila tam.

Popadla jsem dva kuřecí sendviče a dvě vody. O 3 libry lehčí jsem vyšla směr autobusové nádraží. Na jízdence jsem sice měla, že bude odjíždět z autobusáku, ale nebyla jsem si tak nějak jistá, protože jsem tam Megabus předtím neviděla.

Ano, poprvé jsem jela něčím jiným než National Express. A stálo mě to jen libru padesát.

O hodinu později už jsem ukazovala lístek řidiči a hledala nějaké hezké místo.

Za Aviemore jsme nabrali hodinové zpoždění kvůli dopravní koloně a řidič zvolil tedy cestu malými vesničkami. To se mi líbilo!

Postupně jsme vykládali lidi až nás do Edinburghu zbylo jen asi 10. Už při příjezdu do Edinburghu jsem viděla, že se mi tu bude líbit.

Na nádraží jsme dojeli o hodinu později, než jsme tu původně měli být, avšak už v půl páté jsem vcházela do hostelu na The Royal Mile, hlavní třídě Starého města.

Trošku mě vyděsilo prostředí, taková úzká, vysoká budova, skoro všechno rozbité, za den internetu 3 libry.

Na pokoji pro 6 byl akorát jeden člověk. Američan, se kterým jsem se pak večer zakecala a mluvili jsme až do půl jedné ráno.

Po ubytování jsem se vydala k hradu, hlavním úkolem bylo najít večeři. Už při takovémhle rychlém procházení byla cítit atmosféra Skotska. Všude dudáci, lidé v kiltu, v takovémhle množství jsem je viděla až tady, po 6 dnech ve Skotsku.

Po příchodu na pokoj jsem se zakecala, jak už jsem psala. Bylo super povídat si o tom, kdo bude dalším americkým prezidentem, jak si z toho budou v SNL dělat srandu, jak bylo SNL super, když tam byla Tina Fey a napodobovala Sarah Palin, řešili jsme státy USA, co kde je. Prostě tohle bylo něco pro mě.

Američan, co tu se mnou je, už po Evropě putuje tři měsíce, tady bude ještě měsíc, pak se vrací zpět do USA dodělat doktorát z lesnictví a etymologie. Je opravdu skvělé, kolik lidí potkáte takhle na hostelech a každý je úplně jiný.

23. den (Inverness) - 22.7.

Ráno se všechny spolubydlící sbalily a odjely a já tak v pokoji zůstala sama, takže jsem se v klidu připravila a poté se vydala do města.

V Inverness toho zas až tak moc není, takže jsem si prošla High Street a Victorian Market, kde jsem narazila na levné pohledy a hned je koupila. 20 pencí za jeden, neberte to. Haha.

Přes most jsem došla do Tesca, kde jsem si opět koupila oběd. Už vážně začínám mít těch sendvičů dost, ale aspoň, že mají tyhle akce s ovocem a pitím. Díky tomu mám aspoň nějakou dávku vitamínů, protože zatím jsem měla jen párkrát broskve, hroznové víno a jablko.

S jablkem, sendvičem a džusíkem pro děti jsem se vydala na okružní trasu okolo Ness Islands. Ani jsem se nedivila, že jsem potkala tolik lidí, cesta je to opravdu skvělá.

Před Highland University a vlastně ve 3/4 okruhu jsem se usadila na lavičku a chvíli si na sluníčku četla.

Nevím, co je to s tím počasím, ale vždy, když se koukám na předpověď na další den, tak se to pak nevyplní. Alespoň je to v náš prospěch. Většinou je totiž mnohem líp.

Poté jsem ještě párkrát obešla hlavní ulice, vyšlapala cestu ke hradu a na chvíli se vrátila na hostel, sbalit si věci, abych pak ráno nikoho nerušila.

Navečer jsem se ještě jednou vydala do města, hlavně se najíst.

Po příchodu zpět na hostel, už na pokoji ležely batohy. Trošku větší batohy. O chvíli později už do pokoje napochodovali tři holanďani a hned se mě ptali, jestli mi nebude vadit, že budou brzo ráno odjíždět.

Musím zaťukat, ale zatím jsem nenarazila na neohleduplné lidi na pokoji, tak snad to ještě v posledních třech hostelech vydrží.

Inverness se mi strašně líbilo. Oproti Glasgow to byl šílený rozdíl, hlavně velikostně a v počtu lidí. Turistů tu sice bylo hodně, ani se nedivím. A pokud máte po ruce auto, tak je to skvělá dovolená, protože můžete vyrazit na spoustu míst, jako třeba Fort William, Aviemore atd.

Už se vážně těším, až v noci neuslyším racky.

Fotky

22. den (Inverness) - 21.7.

Ráno jsem byla probuzena v 7 hodin, protože britky jely na Skye a musely tedy vstávat brzo. Vzbudily celý pokoj, protože když jedna slézala dolů, tak to ani jinak nešlo. 

Já se do města vydala kolem 9, ono je Inverness oproti ostatním městům, které jsem zatím tady navštívila, nejmenší. 

Vyrazila jsem tedy nejdřív do Icelandu, abych si koupila pití. O 59 pencí lehčí a o dvoulitrové pití těžší jsem vyšla k řece Ness. Přešla jsem přes most, kterým teď chodím kdykoliv můžu, protože se s vámi tak hezky houpá, že jakmile z něho sejdete, stejně se pořád houpete. 

Po nastudování značek jsem se rozhodla pro okruh okolo ostrůvků Ness. Celý okruh trvá asi 2 hodiny chůze, ale uvidíte toho opravdu hodně. Poté už jsem vylezla na místní hrad, který je teď sídlem šerifa a ze kterého je skvělý výhled na celé centrum Inverness. 

Prošla jsem si High Street a hlavní nákupní třídu, kde jsem si v nákupním centru dala sendvič. (Oni tu fakt skoro nic jiného takhle nejí. Všude samé sendviče.) Atmosféru Skotska dodávají hráči na dudy, které tu potkáte na každém kroku. 

Chtěla jsem vidět hlavní most v Inverness, avšak jsem si tak nějak neuvědomila, jak daleko to je. A hlavně když jsou všechny kratší cesty uzavřeny kvůli přestavbě. Dostala jsem se až do takové trochu lepší čtvrti, kterou jsem prošla až do bodu, kde jsem si řekla dost, a šla zpátky, protože to mé koleno už nezvládalo a záda díky tíze batohu taky moc ne. 

Došla jsem tedy k nejbližší lavičce (pár km) a tam chvíli pozorovala mou noční můru - racky. Po chvíli ke mně přišel turista s batohy a ptal se mě na nádraží. Vždycky když vím, tak si připadám tak důležitá. Tohle jsem věděla, protože to je přímo vedle hostelu, tak jsem mu poradila. Za chvíli na to jsem fotila paní u mostu. Asi vypadám důvěryhodně. Haha. 

Poté jsem prolezla snad každou uličku v centru, protože jsem chtěla počkat do 8 na průvod hráčů na dudy. Vydržela jsem to do půl 8, a když mi řekli, že dnes nebude, tak jsem to zabalila a šla do hostelu totálně vyčerpaná, zato se spoustou fotek a skvělých zážitků. Třeba chytnu něco takového v Edinburghu.

Počasí tu bylo skvělé, ani zima, ani teplo. Občas mírně poprchlo, ale to spíš dopoledne, odpoledne pak svítilo sluníčko. Zatím jim ta předpověď moc nevychází, což je dobře. Ale i tak už se těším na to teplo u nás. 

Jo, a taky mě zaujalo, že i když jsem tolik na severu, tak je to tu s tou jejich řečí lepší. Jde jim líp rozumět, jasně, Glasgow má svůj speciální akcent, ale tady to je zatím pohoda. Myslela jsem, že bude hůř. I když kdyby na mě začali galštinou, tak jsem ztracená, protože ty značky už tak stojí za to. 

Zítra tu mám ještě celý den před sebou, všechny mé spolubydlící zítra odjíždí, tak jsem zvědavá na to, kdo přijde na pokoj nový. 

Taky už jsem za tu dobu, co jsem na hostelech, kde je špatný internet, stihla přečíst celou knížku (456 stránek, to je na mě mooooc). Zítra si jdu pro další, mají tu 3 za 5 liber. Takže si domů povezu asi celou knihovnu. Haha. Aspoň ale konečně přečtu všechny díly série Rizzoli&Isles od Tess Gerritsen. 

Jo a vím, co mi dalšího bude chybět. Jejich brown sauce, taková hnědá omáčka, kterou cpou do všeho. 

Za deset dní už odjíždím z Londýna do Prahy, šíleně to uteklo, ale ještě mám 10 dní a už se tak trochu těším na naše počasí a ne tyhle skoky. Ještě mě tedy čeká ve čtvrtek Edinburgh, od neděle do úterý Newcastle Upon Tyne a od úterý do čtvrtka Sunderland. 

Zítra se chystám na ještě jeden okruh okolo Ness Islands, pak sehnat nějaké pohledy a párkrát se projít po hýbajícím mostě. 

Fotky

21. den (Glasgow-Inverness) - 20.7.

Ráno jsem si vše dobalila, krosna je stále lehká, i když snad už ji nikde nebudu nosit x hodin jako v Oxfordu, Chesteru a Liverpoolu. Teď už by to mělo být vše tak nějak s časem OK, pokud budou autobusy spolupracovat. 

Chvíli před desátou jsem se šla odubytovat, což probíhá asi tak, že předáte klíč a řeknete své jméno. Jo, moje příjmení tu je docela oříšek pro ubytovatele. Ještěže umím spelovat, proto říkám, že je to strašně pro děti důležité umět. 

Vždycky to je asi takto:

“Hiya” (Ahoj) 

“Hi, I’d like to check-in.” (Ahoj, ráda bych se ubytovala.)

“Yeah, sure. What’s your name?” (Jo, jistě, jak se jmenujete?)

“Veronika Pospíšilová” 

“Veronika, what? Can you spell that for me? (Veronika, cože? Můžete mi to vyspelovat?)

“P-O-S-P-I-S-I-L-O-V-A” 

“Aha, where the hell are you from?” (Aha, odkud to sakra jste?)

“Czech Republic.” 

A takhle zatím vypadalo veškeré moje ubytování a odubytování. 

S batohy jsem vyrazila na Sauchiehall Street do Mekáče na kafe. Po chvíli si k vedlejšímu stolu přisedl pán, který se mě hned ptal, kam jedu, tak mu říkám, že do Inverness a on, že prý se odtamtud tenhle víkend vrátil, tak mi hned ukazoval fotky. Bavili jsme se takhle na dálku asi půl hodiny a můžu říct, že už si tak nějak na ten glasgowský akcent začínám zvykat. Chce to vážně mít docela nastražené uši a vnímat každé slovo. Nebo se o to aspoň snažit. Zatím nemám problém s dorozumíváním, ale občas rychle vnímat to, co oni to tam drmolí, dá hodně práce. 

Jasně, gramatika a psané slovo je tu stejné, to je naprosto v pohodě, ale oni mají prostě tak zvláštní styl mluvení, že to chce asi chvíli zvyku. (To říkám furt, není nad americkou angličtinu s jejich krásnou výslovností a ne tímhle zpíváním. Haha.) 

Hlavně se mi líbí to jejich “Hiya” (“haja”). Teda to používají všude, nejen ve Skotsku, a už jsem se to naučila taky všude říkat, tak jsem zvědavá, jak si to odvyknu, až dorazím domů. 

Momentálně sedím na autobusovém nádraží Buchanan Coach Station a venku opět hustě prší. Teda podle nich asi jen kape, ale tenhle slejvák u nás způsobuje povodně, tak jako nevím, jestli chci poznat jejich déšť. 

Za těch 20 dní tady mě asi nejvíc překvapuje to, jak jsou tu lidé komunikativní. Sednou si vedle vás na nádraží a hned vám začnou něco povídat. Občas si připadám jako ve Forrestu Gumpovi, jak seděl na lavičce a vyprávěl a vyprávěl. 

Autobus přijel přesně na čas, a tak nás 6 (ano, jelo jen šest lidí) mohlo v klidu nastoupit a obsadit svá místa. 

Když jsme opouštěli Glasgow, mrzelo mě, že jsem tam nebyla déle. 

Naše cesta vedla přes Stirling, Perth, Aviemore až do Inverness. Celkem čtyři hodiny a asi patnáct minut jízdy. 

Nejlepší část cesty byla přes národní park, tolik zelených kopců a zvířat. No prostě úžasný. Mám z této cesty pár videí, jen ten internet v Inverness není tak skvělý, jako byl v Glasgow. 

Bála jsem se v Inverness zimy, přece jenom už je to dost na severu. Přijeli jsme však do tepla a svítilo sluníčko. Hostel jsem našla během pěti minut. Všechno tu mají napsané v galštině a pod tím v angličtině.

Čekal na mě docela šok v podobě pokoje. Místnost velikosti naší koupelny pro 4 lidi (dvě palandy). Jedna palanda má zakryté schody druhou palandou, a tak člověk, co je nahoře musí lézt přes toho spodního a pak přeskočit zátarasu jeho postele. (Už jsme se párkrát tady s holkama zasmály, když ta jedna lezla nahoru a dolů.) 

Taky jsem na posteli vůbec neměla polštář a deku, tak jsem si o ně musela jít znovu říct. Koukali na mě nevěřícně, a radši se šli přesvědčit, jako bych asi kecala. 

Na pokoji jsme tedy čtyři. Dvě britky, jedna kanaďanka a já. Konečně taky spím ve spodním patře. Jen jsem v noci usínala s obavou, že na mě postel spadne, jaké vydává zvuky a jak se klepe, ale jelikož právě píšu tenhle článek, tak jsem to přežila.

Jo, já se snad těch racků nezbavím. Zas tu celou noc ječí. 

20. den (Glasgow) - 19.7.

Neděle byla asi s počasím nejbláznivější. Jednu chvíli svítilo šíleně sluníčko, další tak hrůzně pršelo, že se ve městě strhla panika a všichny začali hlava nehlava utíkat. 

Jelikož jsem si prošla svou vybranou trasu již včera, tak jsem se dneska chtěla jen tak poflakovat po městě. Je mi jasné, že za tak krátkou dobu nemůžu vidět všechno, bohužel, ale aspoň něco. Glasgow je strašně krásné město a má opravdu zvláštní atmosféru. Strašně těžko se to takhle popisuje. 

Ráno jsem se vydala opět do centra. Oběd byl jasný, Tesco. Už tak nějak jsem se smířila s tím, že pořádné jídlo budu mít až doma, protože s cenou jednoho jídla v restauraci pohybujícím se od 15 liber (pouze jídlo) bych musela mít tisíce jen na jídlo. Ale i tak si nestěžuji, hlad nemám, najím se. Jen tak nějak už mi chybí takové to normální jídlo. 

I když dnes jsem se k tomu normálnímu jídlu přiblížila, jen kdyby bylo teplé. Vybrala jsem si těstoviny s rajčatovou omáčkou s bazalkou, k tomu jablko a pití. To vše za 3 libry, to je trochu rozdíl. 

S jídlem jsem vyrazila k řece Clyde a pozorovala nespočet mostů, které tu v Glasgow jsou. Poté jsem se vydala podél řeky ke Glasgow Green, který jsem si včera prošla důkladně. Dnes jsem jen prošla hlavní bránou a uličkou se dala do Merchant City, kde jsem prolezla snad každý obchod, abych našla nějaké normální pohledy. Tak nějak se potvrzuje, co jsem předtím psala, čím jedu výš, tím jsou pohledy dražší. V Glasgow seženete jeden pohled od 60 pencí výš. Jídlo je tu bych řekla levnější.

Jo, a pronájem bytu se tu pohybuje okolo 400-600 liber za necentrum, což je docela slušné. Né, že bych měla v plánu se stěhovat, ale to jen pro zajímavost, jak to tu mají. A velké kafe tu koupíte za 1.69. 

Také jsem hledala tejpovací pásky, protože se mi začíná ozývat koleno. Ano, nikdy jsem toho tolik nenachodila, není zvyklé. Aspoň, že to vydrželo 20 dní. 

Pásky jsem našla a tak nějak se protoulala zpět k Buchanan Street, kde začalo tak šíleně pršet, že všechny obchody otevřely dveře a zvaly lidi dovnitř. Má nepromokavá bunda nestíhala, takže jsem taky zalezla do obchodu. 

Za pár minut už zase svítilo sluníčko a všichni sundávali zimní bundy a chodili jen v tílku. Kdyby mi tohle někdo vyprávěl, jak se to tu tak rychle mění, nevěřila bych mu. Každých pět minut jiné počasí a docela extrémní. Asi proto tu všichni nosí zimní bundy s sebou. A taky nedoporučují se bezhlavě vydávat do hor, protože prý nikdy nevíte, jaké počasí může za pár minut být. 

Takhle jsem se toulala asi 8 hodin. (To je moje denní minimum, pak budu celý měsíc asi odpočívat. Haha.) Na Glasgow je dobré, že centrum je takové dostupné, všude dojdete pěšky během pár minut, pokud se neztratíte. A věřte mi, že ne, protože jsem se taky neztratila. Kdybych tu byla déle, tak bych určitě chtěla vidět i další části, ale za dva a půl dny se to nedá vše stihnout, ale aspoň si můžu říct, že jsem tu byla a viděla to hlavní, co jsem chtěla. 

Navečer jsem se ještě stavila v Tescu na nákup večeře a zítřejší snídaně. Trošku jsem se rozjela a udělala trošku větší nákup (na mě, na ně ne). Také jsem popadla Oreo zmrzlinu a balení Orea s dvojitou náplní. Nutně je potřebuju u nás. 

Po příchodu na pokoj jsem si začala balit věci a tak nějak mi bylo líto, že tu nejsem déle. Už teď je jasné, že Glasgow jde na druhé místo v mém nej seznamu, hned za Brighton a před Londýn. 

Jo, a taky jsem zjistila, že neodjíždím ve 12 ale až ve 3. Za každou hodinu navíc tady jsem ráda, jen je trošku otravné tahat s sebou krosnu, ale co, to mi to přece nezkazí a navíc ještě není tak těžká. 

Hlavně doufám, že autobus vůbec přijede a nebude mít tak velké zpoždění. Mé další kroky povedou do Inverness. To je vlastně můj nejsevernější bod celé cesty a doufám, že tam neumrznu. I když to jsem si říkala i o Glasgow a včerejších 11 stupňů se pak dalo přežít. 

Ubytování tu bylo taky super. Pokoj sama pro sebe, 5 sprch s wc pro 8 pokojů je mnohem lepší než jedna sprcha na 150 lidí. Za 3 noci tady jsem zaplatila bez pár korun 2000,-, což jde. Teď už zase chvíli budu na společných pokojích, v Inverness po 4. V Glasgow mě tedy hostila Umělecká univerzita Glasgow a byla jsem spokojená. Pro někoho by to možná bylo nedostačující, ale když pak celý den chodíte a na pokoj se jdete jen vyspat a umýt, tak je to, věřte mi, úplně v pohodě. 

A taky mi vynášeli každý den koš, čehož jsem si všimla až první den večer. Myslím, že ten někdo se musel leknout, protože jsem si prala věci a šňůru jsem měla tak vtipně pověšenou, že byste se smáli. Jeden konec upevněný za okno, druhý omotaný kolem radiátoru. 

Ukončila bych to tím, že je Glasgow strašně super město, lidé jsou tu v pohodě, sarkasmus a ironie na každém rohu, prostě ta atmosféra tady je dokonalá. 

Budeš mi, Glasgow, chybět a myslím, že budu odjíždět se stejně těžkým srdcem jako z Brightonu. 

Fotky

Videa - 14. - 17. den

19. den (Glasgow) - 18.7.

Trošku jsem si přispala, po té cestě to jinak nešlo, a pak se hned vydala do centra. Od hostelu je to asi 5 minut.
V Tescu jsem si koupila oběd. Mají tu na něj skvělé akce. Když si koupíte hlavní jídlo (sendvič, salát atd.), k tomu svačinu (jablko, celer atd.) a pití, zaplatíte pouze 3 libry, i když normálně by cena byla třeba i přes 5 liber.

Spolu s jídlem jsem se vydala dál. Zamířila jsem do zdejšího Primarku, opět jsem neodolala. Tímhle tempem povezu domů další tašku.

Pak už jsem šla po Sauchleuch a Buchanan Street, kde je spousta obchodů.

Mým hlavním plánem bylo vidět místa, kde se natáčel můj oblíbený seriál, takže jsem navštívila Merchant City, kde se mi povedlo najít kavárnu Trans-Europe Cafe, kam chodívali. Také jsem hledala restauraci.

Po nalezení těchto míst jsem zamířila do Glasgow Green, neboli zdejšího parku. Tím jsem došla až k zimním zahradám a People's Palace.

Pak už mé kroky vedly podél břehu - najít most, který byl v seriálu mnohokrát ukazován. Pěknou chvíli jsem šla, než jsem ho našla.

Díky tomu jsem se dostala až za zdejší hlavní dopravní silnici, takže jsem chvíli sháněla podchod, abych se dostala zpět do centra.

Také jsem narazila na první lidi v kiltu a ještě k tomu hráli na dudy.

Atmosféra v Glasgow je neuvěřitelná a myslím, že se zařadí na místo hned za Brightonem.

Počasí tu také stojí za zmínku. Jednu chvíli je tak šílené teplo, že rychle sundáváte vše, co na sobě máte. Za pět minut je tak šílená zima, že se oblékáte, poté do toho začne pršet.

Jo, už mi bylo řečeno, že našemu dešti říkají kapání či poprchávání. To, co oni nazývají deštěm, my bychom tu nepřežili. Také jsou strašně sarkastičtí a ironičtí (to je pro mě ráj) a říkají si Glaswegians.

Jo, a mají tu prý jen dvě roční období. Červenec a ten zbytek. Celý den bylo kolem 16 stupňů a já neustále sundávala a nasazovala bundu.

A ty kopce tady. Hrůza.

Ale město je nádherné, ty budovy jsou takové zvláštní, zajímavé. A ten akcent tady. Občas mi přijde, že tu nemluví, ale zpívají.

Fotky

18. den (Liverpool-Manchester-Carlisle-Glasgow) - 17.7.

Ráno jsem se odubytovala, rozloučila se se spolubydlícími, odevzdala klíče a pomalu se v půl 11 vydala směr Coach Station. Autobus mi jel až ve 12, tak jsem měla dostatek času.

Autobus do Manchesteru vyjel přesně, a za necelou hodinu jsme už byli v Manchesteru. Asi poprvé, co jsme někde byli včas. Manchester je takové hodně moderní město, hoooodně velké.

Autobus z Manchesteru do Glasgow měl vyjíždět ve 13:15, avšak na tabuli hlásili, že dorazí až v půlu. Myslela jsem, jak si na nádraží v Manchesteru koupím něco k obědu, ale našla jsem jen automat na brambůrky (strašně oblíbené tady).

Zanedlouhlo hlásili, že autobus uvízl za Londýnem na dálnici a nehýbe se, bude mít tedy 3-4 hodinové zpoždění. Suuuper! Haha. Za chvíli další hlášení, zpoždění se prodlužuje na hodin osm.

Zoufale jsem se vydala hledat oběd. Našla jsem prodejnu baget a ukořistila poslední kousek. O asi pět minut později už nás hnali do autobusu směr Belfast.

Cesta byla ze začátku skvělá, rychlá, ale před Lanchesterem jsme se dostali do kolony a dvě hodiny krokem popojížděli.

V Carlisle nás autobus vyložil a my čekali na druhý směr Edinburgh. (Mimochodem ten autobus s lidmi do Belfastu měl chytit trajekt v 8 večer, poslední. Prý to nestihne, tudíž budou muset lidé čekat celou noc v buse. - To jen pro představu, jak tu funguje doprava busem.) Ten jel tedy rychleji, ale zato "vůně" z WC byla neskutečná.

Kolem 19:45 jsme dorazili na Buchanan Coach Station do Glasgow, a já to měla asi 15 minut na hostel. Vlastně on to hostel není, během školního roku funguje jako kolej a o prázdninách pronajímají pokoje. Jsem tu sama na pokoji.

Tak to je kratičký popis mé 8 hodinové cesty autobusem. V Glasgow jsem měla být po 5, dorazila jsem v 8. To je hezké, ne? Haha.

Videa - 3. - 13. den

17. den (Liverpool) - 16.7.

Ráno jsem vstávala trošku později, než jsem chtěla. Na pokoji jsem byla sama. Hudba v noci byla teda extrémní. Koukat na Matthew Street je asi super ve dne, ale v noci, kdy tu jedou celou noc bary, to už tak super není. Je jich tu však tolik, že z každého hraje něco jiného. Z jednoho slyšíte moderní hudbu, z gay baru od vedle samou Céline Dion, Whitney Houston, Tinu Turner atd. Hezky se to míchá. Ráno jsem byla u stížnosti, že prý naměřili v pokoji vedle 90 decibelů a to jsme hezkých pár metrů od klubů. Já mám hudbu ráda, a jelikož v Oxfordu tohle bylo taky tak, tak jsem tak nějak usnula a za celou noc se ani jednou neprobudila, a to hráli prý až do 5 ráno.

(Každá pátá písnička je tu od Heather Peace, moji oblíbené zpěvačky, kterou u nás skoro nikdo nezná, tady je to pro ně jejich modla. To se mi líbí.)

Hned po snídani jsem se vydala k přístavu a hlavně muzeu. Bylo nádherně a já tak po Brightonu vytáhla poprvé kraťasy. Sluníčko svítilo, všude plno lidí.

Muzeum mě překvapilo. Věděla jsem, jak dobrou pověst má. Normálně nemám muzea moc ráda, ale tohle mě nadchlo. Vstup je zdarma a na třech podlažích se toho dozvíte strašně moc. Od historie vzniku Británie, vztahy s Čínou, černošskou kulturu, transport, Beatles, umělce, po fotbal s Liverpool FC a ostatní sporty.

Opravdu to je tak skvěle udělané, že to snad musí bavit každého. Vše mám na videu, tak to pak po návratu domů dám na internet. To prostě musíte vidět.

Poté jsem se vydala projít přístav a znovu Albert Dock. Jelikož bylo krásně, bylo to vážně nádherné.

V Albert Dock jsem si prošla obchůdky a koupila pohledy. Musím říct, že čím jedu dál, tak tím jsou pohledy dražší. Od 20 pencí v Londýně, 45 pencí v Brightonu, po 70 pencí v Liverpoolu za jeden pohled.

Pak už moje kroky s jídlem v ruce směřovaly ke katedrále, která je nejdelší na světě. Taky mi to chvíli dalo zabrat, než jsem ji obešla. Bohužel se dnes dovnitř nesmělo, protože tam probíhaly promoce.

Také jsem si prošla místní ChinaTown.

Pak už jsem se nějak dostala, sama nevím, protože nemám mapu, k Liverpool One, obchodnímu centru, kde jsem strávila zbytek večera.

Na pokoji už sama nejsem, je tu plno, tedy 6/6. Holanďan, dvě američanky, polka a australan.

Taky nás pěkně vyděsili, když přestala jít voda, že prý nepůjde ještě zítra. Ale po dvou hodinách už zase šla, takže pohoda.

Zítra ráno se odubytovávám a ve 12 odjíždím do Manchesteru, kde bych měla být ve 12:55 (avšak víme, jak to s těmi autobusy tu je) a ve 13:15 odjíždět do Glasgow, kam už se těším, protože se tam odehrával můj oblíbený seriál (taky který seriál není můj oblíbený, haha).

Liverpool je skvělý, tady by se tak nakupovalo, je to takové moderní město. Úplný rozdíl oproti Brightonu či Oxfordu.

Fotky

16. den (Chester-Liverpool) - 15.7.

To vstávání! Boooože! Ve 3:50 už na mě křičel budík, že teda jako už bych měla vstávat. Po chvíli přemlouvání jsem tedy vstala a začala se připravovat na ranní cestu na autobusové nádraží.

Cesta je to krátká, ale už jsem se stihla poučit z těch pár jízd s National Express, že na řád spoléhat vážně nemám, a tak jsem hned po probuzení kontrolovala zpoždění spoje. 25 minut. Pomalu jsem tedy vyšla, hodila klíček do schránky a tím se tak odubytovala.

Ještě byla docela tma a já měla na výběr z několika cest. Raději jsem zvolila projití centrem, protože přece jenom se mi nechtělo jít po odlehlé cestě. Potkala jsem pár lidí, kteří spěchali do práce. Vždycky, když takhle jdu, tak si říkám, co si asi musí myslet. Jeden batoh pomalu větší než já, druhý menší nasazen obráceně. Když oni se takhle nesou nejlíp.

Na autobusák jsem dorazila kolem 4:45. Podle řádu měl autobus přijet v 5:05, podle zpoždění 5:30. Takže jsem se tak hezky usadila a začetla se do knížky. Bylo celkem teplo, za což jsem byla ráda.

Kolem 5:15 už se ke mně blížil bílý autobus. Nastupovala jsem sama. Cesta uběhla celkem rychle, do Liverpoolu je to z Chesteru kousek, asi 40 minut.

Dorazili jsme kolem 5:50 a jelikož bylo ještě málo, tak jsem si chvíli sedla do čekárny a čekala, až vyjde sluníčko a hlavně, až se trochu město zalidní.

O hodinu později už jsem vycházela z nádraží s mapou cesty k hostelu v ruce. Poprvé jsem docela nevěděla, kam mám jít. Po chvilce luštění ulic na mě volá postarší pán, jestli jsem ztracená. Odpovídám, že ne, ale že se spíš ujišťuju s názvy ulic. Okamžitě ke mně přispěchal a začal mi radit kudy kam. Poděkovala jsem, popřála hezký den a už se vydala správným směrem. (Mimochodem došla bych tam i cestou, kterou jsem chtěla jít já.)

Po asi 5 minutách jsem už byla v hlavním centru. Teda páni, takových obchodů, tolik věcí, jen kdyby ty ceny pro nás nebyly tak odpudivé.

Jelikož jsem uviděla otevřený McDonald, okamžitě jsem zamířila tam, protože jsem potřebovala nutně kafe, jinak bych do třech nevydržela.

Pak už jsem vyrazila směr dolů (sama jsem nevěděla, kam jdu, ale já prostě tu mapu nechci!! Haha.), až jsem došla k přístavu. Už jsem myslela, že jsem opět v Londýně, protože tu mají také své vlastní "oko". Přístav je nádherný, nádherné budovy, muzeum. A hlavně všude, a to po celém městě, Beatles.

V přístavu jsem se zdržela až do asi 12, kdy jsem se vydala hledat cestu zpět, trošku jsem bloudila, přiznávám. Ale nakonec jsem našla ulici Stanley Street, kde jsem ubytovaná. Hlavně, že jsem neustále chodila kolem ní a přitom je tak krásně vidět, protože má u nápisu duhu.

Ještě však nebyly tři odpoledne, tak jsem zamířila na oběd.

Ve tři odpoledne jsem vcházela dveřmi hostelu Hoax. Už při příchodu jsem byla unešená, jak rozdílný od těch předešlých je. Moderní, luxusní, prostě takový hezký. Né, že by tamty nebyly, ale tohle je takové jiné.

Měla jsem zarezervovaný pokoj po 6 lidech, ten jsem taky dostala, a to ve 3. patře, ze kterého koukám na Matthew Street a Cavern, které proslavili Beatles. (V této ulici jsou samé bary a hospody, které do 4 do rána vyhrávají, což můžu zatím potvrdit. Připadám si jako bych tam byla s nimi, jak to křičí. Proto asi mají taky na recepci špunty do uší zdarma. Ale mně tohle nevadí, já usnu. Tohle samé bylo v Oxfordu, tam to taky šíleně křičelo každý večer.

(Je čtvrt na jedenáct a stále tu jsem sama.)

Po ubytování jsem se vydala obhlédnout obchody. Samozřejmě jsem zavítala do Primarku, který tu má pět pater. Ano, pět! Hned mé oči padly na tepláky s Olafem, a zrovna byly za 5 liber. Neberte to.

Co mě však nadchlo nejvíc byl obchod s DVD a CD. Rááááááááj na zemi. Měli tam snad každý seriál, co kdy vyšel. Hned bych jim to tam všechno vykoupila. Jen mít těch 39 liber na jedno DVD. Haha.

Dále mé kroky vedly okolo skupinky (šest lidí) protestujících na pomoc Řecku.

Pak už jsem šla na hostel, protože jsem nějak unavená po tom časném vstávání.

Zatím na mě Liverpool udělal skvělý první dojem. Zítra bych chtěla obejít památky, ještě jednou zajít do přístavu a do muzea Beatles a normálního muzea.

Fotky

15. den (Chester) - 14.7.

Zdravím vás z autobusového nádraží v Liverpoolu, avšak tohle je o včerejšku.

Ráno, když jsem vstala, byla už podivná paní pryč a tak jsem si oddechla, protože při každém jejím zakašlání jsem myslela na to, jakou nemoc chytím. 

Do města jsem vyrazila kolem 9 hodiny. Nejprve jsem zašla do Icelandu, abych si koupila snídani. Opravdu nechápu, proč do všeho musí cpát čedar. 

Prošla jsem několika uličkami, avšak kdybych vám měla přesně říct kudy jsem šla, neřeknu, protože všechny ty hlavní uličky jsou úplně stejné a bylo hodně těžké se v nich orientovat. Hlavně jsem chtěla jít  do Primarku, abych si koupila mikinu. Nakonec jsem odešla se 4 tričky a žádnou mikinou. (Ještěže dneska ráno bylo celkem teplo.) Taky jsem si koupila knížku, aspoň, že mám v batohu ještě místo. 

Také jsem se připletla do představení místního někoho (něco jakoby městský historik-bavič), který zrovna dělal vystoupení pro skupinu turistů. Všechno mám na videu, tak ho pak doma otitulkuju a nahraji na internet, protože to bylo opravdu vtipné a dokonce jsem ho učila mluvit česky, když tvrdil, jak všechny pozdraví jejich vlastním jazykem, že je zná všechny. 

Všechno, co jsem chtěla, jsem si prošla a pak už zbývalo se jen toulat ulicemi. 

Na oběd jsem si vyhlídla malé thajské bistro. Zajímavé je, že když si vezmete jídlo s sebou, platíte 6.20, když ho chcete jíst tam, platíte už 8.20. 

S jídlem jsem si šla projít hradby a katedrálu. Bylo opravdu teplo, takže jsem zas po dlouhé době mohla odložit mikinu a chodit jen v tričku. 

Krátce po 4 jsem se vrátila na hostel, protože jsem další den ráno odjížděla autobusem v 5:05 do Liverpoolu. Po chvíli na hostelu ke mně přišel majitel, že se můžu přestěhovat do vlastního pokoje, abych nerušila ráno ostatní. Bylo vážně zvláštní být po 15 dnech sama na pokoji. 

Při balení jsem si zaskypovala, aby v pokoji nebylo ticho a později mi už dělal společnost seriál, protože tam vážně bylo takové nezvyklé ticho. 

Chester byl skvělý, sice jsem byla jen v centru, ale pověstné ulice jsem viděla. Jelikož je to opravdu rozlehlé město, nelze za 2 dny vidět vše, ale mně ty 2 dny stačily ke skvělému zážitku. 

A teď už jdu vstříc novým zážitkům v Liverpoolu. Mimochodem říkají tu “Livapól”, takžé žádný “Livrpůůůl”. Haha. 

14. den (Oxford-Chester) - 13.7.

Krátce po 1 v noci dorazil na nádraží Gloucester Green v Oxfordu autobus směr Blackpool, můj autobus do Chesteru. Ještěže nepršelo, stačila ta zima.
Sedla jsem si a ani ne za 15 minut začalo brečet dítě. A brečelo, a brečelo, a brečelo... Celou cestu až do Chesteru a asi zřejmě i pak dál. Vtipné bylo to, že před nimi seděl chlápek, co už začínal být naštvaný a říká jí: "Excuse me, can you like sit in the back?" (Promiňtě, ale mohla byste si sednout dozadu?) A jelikož výslovnost slov "back" (vzadu) a "bag" (taška) je tu stejná a paní asi slyšela jen to poslední slovo, sundala si tašku a dítě pokračovalo v brečení dál. Chlápek po asi pěti minutách vstal a šel si sednout jinam.

Všimla jsem si zajímavé věci, že před každým kruháčem při cestě do Chesteru jsou asi 200m před ním hupy, a to po celých těch 200m. Byli jsme tak naklepaní, že jsem byla ráda, že v 5 hodim vystupuji.

Pršelo, ve městě nic otevřeného, tak jsem si sedla na lavičku pod stromy, kam moc nepršelo. Čekala mě ještě dlouhá doba do 4 odpoledne na ubytování.

Kolem 7 jsem si prošla celé centrum, všude klid, takže jsem si v klidu fotila.  Poté jsem zalezla do místního McDonaldu, protože byl déšť silnější a silnější.

O dvě kafe a 3 hodiny později jsem pobrala batohy a vyšla do centra znovu, abych našla něco k jídlu.

Po hodině hledání jsem vlezla do Icelandu a popadla těstoviny, první skoro normální jídlo za 14 dní.

Celou dobu nebylo zrovna teplo a poprchávalo, takže jsem trávila dost času v místních arkádách.

Ve 4 hodiny jsem se vydala zaklepat na dveře mého hostelu, od centra je asi 5 minut a od autobusového nádraží je to asi 15 minut.

Přivítal mě milý vlastník a hned věděl mé jméno, aniž bych se mu ještě stihla představit. Ubytoval mě do pokoje po 4 se dvěma staršími pány. Jeden tam žije už dva roky a druhý je Ind žijící v Londýně, co je tu na služební cestě. Řekla jsem mu, že je to v pohodě, protože stejně se tam jen vyspím a zase půjdu. Pokoj má vlastní koupelnu, což je fajn.

Po osmé přišla do pokoje vcelku pozvláštní paní. Neustále kašlala a něco si pro sebe říkala, takže jsem hned popadla sluchátka a na notebooku si pustila seriál.

(Teď vás zdravím z náměstí.)

Fotky

Co jsem to v tom Oxfordu podnikla?!

Předevčírem jsem psala o jedné tajné činnosti, kterou jsem v Oxfordu podnikla. Nechtěla jsem ji hned prozrazovat, protože jsem to nejdřív chtěla říct doma.

Návštěva Londýna a Brightonu mě tak ovlivnila a budu na tu mojí první cestu tam navždy vzpomínat. Ukázala mi, jak moc různých typů lidí a nekonečno různých názorů je a že pokud se naučí člověk toleranci, soužití je v pořádku. Ukázalo mi to, že existuje tolik různých míst a věcí, že se těžko dají všechny poznat. Můžeme si utvořit nekonečné množství vzpomínek. Prostě nekonečno má pro mě strašně silný význam. A cesta do těchto dvou míst mi to jen potvrdila.

Můžu říct, že tyhle dvě místa pro mě budou asi nejdůležitější. Ano, ostatní jsou také nádherná. Oxford a Chester jsou zatím úúúúúžasná místa, ale Londýn a Brighton mě prostě tak učaroval. Ukázalo mi to toho tolik, a určitě k tomu dopomohlo to, že jsem tam byla poprvé sama.

Snažím se nenechat se ovlivnit těmito místy při posuzování těch dalších, ale tyhle dvě města toho ve mně zanechala asi nejvíc.

Pro někoho je vše konečné, pro někoho ne. Každý věříme v něco jiného a o tom taky to nekonečno tak trochu je. Tolerance chce nekonečno úsilí.

Další tetování plánuju už hodně dlouho. Původně jsem chtěla v ČR něco jiného, to bude příště. Tady to prostě tak vyplynulo a jsem ráda. Svého prvního tetování nelituju ani po 4 letech. Možná se to za 10, 20 let změní, ale obě mají pro mě význam. A o tom to je.

Avšak důležitou roli v tomto hraje práce. Musím už najednou volit místa, která se dají skrýt. Někdo si možná řekne, proč je skrývat, od toho tetování nejsou. Někdo je možná má proto, aby je ukazoval ostatním, někdo je má proto, aby mu něco připomínala a proto tak nezáleží na místě.

Já tetování miluju a líbí se mi, někomu se líbit nemusí, a to je v pořádku. Každý jsme jiní a o tom to vše je.

A hlavně tohle mi přišlo správné, a tak to má být. Takže pokud v nějaké nekonečno věříte, jsem v tom s vámi a tohle mi to navždy bude připomínat.

13. den (Oxford) - 12.7.

Ráno jsem se musela odubytovat, jenže autobus mi jel až v 1 v noci, takže jsem si batoh nechala na recepci a pak se pro něj večer vrátila.

Celé centrum jsem si ještě jednou prošla a pak se usadila u řeky a pozorovala, jak se učí veslovat. Jak jsem si tam tak seděla, najednou se ke mně přiřítilo hejno kachen a labutí. Podotýkám, že jsem nic nejedla, tak nebyl důvod. Najednou se taková milá kachýnka na mě rozeběhla a zaútočila mi na nohu. Jelikož se bojím i slepic, tak jsem se rychle zvedla, ona taky a začaly jsme obě utíkat pryč.

Poté jsem prošla zahradou u Christ Church, a pak celé odpoledne strávila posedáváním po náměstí.

Navečer jsem si došla pro batoh, rozloučila se a vydala se směr nádraží, kde jsem od 8 hodin čekala na autobus. Byla docela velká zima, takže hned zítra se vydávám na nákup silnější mikiny, protože pokud to bude takhle dál, tak ve Skotsku zmrznu.

Nejvtipnější bylo, že já na sobě měla triko, svetr, mikinu a bundu a byla mi zima, zatímco ostatní se procházeli v kraťasech a tričku. Nechápu.

Přesně na čas přijel v 1:05 autobus směr Blackpool, já vystupovala v Chesteru. Fotky dodám večer z hostelu.

Jinak co se týče hostelu v Oxfordu, tak jako ubytování byl super. Na spaní to stačilo, vysprchovat se dalo kde, takže to přesně odpovídalo hostelu. Na bydlení ve 12 už jsem si tak nějak zvykla a vůbec mi to nevadilo. Naopak mi vadilo, že tady lidi vůbec nechtěli komunikovat. To v Londýně i v Brightonu jsme povídali a povídali, tady ne. Tady se ani nezdravilo. Plus bylo také to, že tam byli příjemní zaměstnanci, takže to to vynahradilo.

V Chesteru na mě čeká pokoj po 4, takže to bude docela změna.

12. den (Oxford) - 11.7.

Ráno jsem se probudila kolem 8, a hned o půl hodiny později vyrazila do města. Centrum je od hostelu jen asi 5 minut.

Mé první kroky vedly do místního obchodního centra, abych si koupila v Sainsbury's nějakou snídani. Avšak mé oči padly na Poundland a tak jsem vlezla nakonec tam. Snídani si koupila a poté se vydala směr centrum, jenže to bych nebyla já, abych se nepolila a ne jen tak málo. Na triku jsem měla tak velký flek, který jsem se snažila zakrýt, dokud neuschne.

Mezitím jsem nakoukla do malého obchůdku, kde jsem spatřila skvělou akci na pohledy. 3 za 50 pencí, no, neberte to. Obzvlášť když všude stojí jeden 60 pencí.

Skvrna na triku nějak nemizela, do hostelu se mi zpět nechtělo, a tak jsem vlezla do Primarku a triko si koupila. A ne jen jedno, ale hned tři. Takových akcí tam, nekupte to. Už vím, proč ty lidi po Primarku tak šílí.

Další část mého dnešního dění je zatím tajná a uveřejním ji, až bude vhodná chvíle. Trocha tajnosti musí být.

Na oběd jsem si zašla do Burger Kingu. Poprvé, co v takovémto typu řetězce za těch 12 dní jím. Musím říct, že pracující tam lituji. Takový nával zákazníků, nestíhající prodávající, nestíhající "připravovači" jídla, do toho na ně manažer křičí proč nestíhají. No hrůza. Abyste měli představu, tak Chicken Burger tady stojí 99 pencí.

Po obědě jsem se vydala projít historické centrum a všechny možné památky. Oxford je skvělé město, to musí uznat každý, snažím se nebýt ovlivněná mým nadšením z Londýna a hlavně z Brightonu.

Došla jsem až do parku, kde na řece jezdí loďky, a tam se chvíli usadila a pozorovala lidi snažící se loďky kormidlovat.

Nevím, jestli to je tím, že je sobota, ale ty davy lidí dnes byly šílené. Hlavně tlupy studentů, kteří s průvodci chodí po desítkách a tak nějak nehledí na okolí. Prodírat se těmi všemi lidmi mi dalo tak zabrat, že jsem se kolem 3 vrátila na chvíli na hostel, kde jsem tak trochu usnula. Co se dá dělat no. Haha.

Večer jsem se ještě musela do města vydat jednou, a to, abych si koupila večeři. Zamířila jsem do Sainsbury's, kde jsem popadla sendvič s lososem, který chutnal jako naše rybičková pomazánka.

Chvíli jsem se po městě potulovala a kolem půl deváté se vrátila na pokoj.

Zítra ráno se balím, avšak odjíždím až v pondělí v 1 ráno, takže si batoh nechám v hostelu a po Oxfordu se ještě den budu potulovat.

Myslím, že jsem asi měla takové tušení, když jsem cestu plánovala, že ty dva a půl dne tu budou akorát. Třeba 4 a půl dne v Brightonu byly málo. To samé 6 dní v Londýně, ale tady mi to ke skvělému zážitku a pocitu, že jsem viděla to, co jsem chtěla, nejspíš bude stačit. Jasně, neviděla jsem vše, to ani nejde, ale i tak jsem si to tu užila a ještě zítra užiju a vydám se dál na cestu.

Nevím, jestli zítra chytnu někde internet, jak už jsem psala, nebudu už ubytovaná, takže shrnutí dalšího dne bude asi až v pondělí z Chesteru.

Fotky

11. den (Brighton-Londýn-Oxford) - 10.7.

Večer jsem se rozloučila s Ninou, která odjížděla v 5 ráno. V 6 ráno opouštěl hostel cyklista a já tak zůstala na pokoji sama, teda ještě tam byla italka, ale ta za ty 4 noci spala v hostelu asi jen jednou.
V klidu jsem se tedy dobalila a šla se odubytovat. Autobus měl odjíždět v 9:50, ale tak nějak si už pomalu zvykám na ten britský systém, že řády jsou pouze informační. Na cestu jsme se vydali něco málo po 10 hodině se stejnou řidičkou, s jakou jsme do Brightonu přijeli. V Brightonu svítilo sluníčko a bylo to tak velmi těžké loučení, ale já se určitě vrátím.

Do Londýna jsme dorazili v půl jedné a já rychle pospíchala na autobus na Buckingham Road, odkud odjížděl můj další spoj do Oxfordu. Jenže opět se potvrdila pověst a autobus jeden spoj úplně vynechal. Ano, ten můj. Ještěže pozdější bus (o 20 minut déle) mou jízdenku vzal v pohodě a já tak mohla vyrazit směr Oxford.

Cesta to byla super. Autobus byl velmi pohodlný a nebyla v něm taková zima jako v tom z Brightonu. O 2 hodiny později už jsme vysedali na Glouscester Green v Oxfordu, odkud to mám jen asi 10 minut pěšky do hostelu.

Hostel vypadá podstatně hůř než ty předešlé, ale pořád to jde. Přivítal mě milý člen zdejšího týmu a ukázal mi, kde vše je. Pokoj mám opět pro 12 lidí a tentokrát nás tu opravdu 12 je. Čtyři poněkud starší lidé, ostatní jsem zatím neviděla. Nejhorší na těchto pokojích pro 12 lidí je, že když ráno vstáváte, nechcete ostatní probudit.

Po ubytování jsem se na chvíli v hostelu zdržela, protože jsem po té 5hodinové cestě byla trošku unavená, avšak kolem 6 jsem se vydala na průzkum města. Jelikož opět nemám mapu a asi si ji ani pořizovat nebudu, protože tu jsou ukazatelé na každém rohu.

Vydala jsem se po hlavní třídě a okolo zdejšího hradu. Všude jsou staré budovy, které jsou tak fotogenické, že si je všichni fotí.

Ráno půjdu Oxford pořádně prozkoumat, snad bude takové teplo jako dnes.

Fotky

10. den (Brighton) - 9.7.

Dnes je můj poslední celý den v Brightonu! Počasí se umoudřilo a je nádherně. Svítí sluníčko, do toho fouká mírně vítr a teplota je okolo 24. No nádhera. Až se mi odtud nechce.

Ráno pro mě začalo v 9 hodin, kdy jsem se vydala hledat místní internetovou kavárnu, abych si tedy vytiskla tu novou jízdenku. Vyrazila jsem spolu s Annabelle, která dnes odjížděla a šla si tak nakoupit, aby si udělala snídani a oběd, než pojede. Celou cestu jsme prokecaly a u místního Taj Mahalu se rozloučily, popřály si hodně úspěchů dál. Ona mě s cestou a já jí, aby si našla práci v oboru. 

Zanedlouhou slyším volání “Verrrouuunika”, otočím se, a Annabelle utíká, že se prý rozhodla, že půjde do jiného obchodu. Tak jsme povídaly dál a dál a znovu se rozloučily. Lidi v tomhle pokoji jsou vážně super a budou mi dál chybět. Nina odjíždí zítra se mnou do Londýna, tak dneska ještě asi někam vyrazíme. 

Kavárnu jsem našla během chvíle a za 60 pencí si vytiskla potřebný papír. Poté už jsem se vydala do Poundlandu, kde je vše za jednu libru. Tedy těch věcí tam. Avšak šla jsem tam hlavně z důvodu, že jsem potřebovala nové brýle, jelikož ty moje se po včerejším útoku racka rozpadly. 

Zbytek dopoledne jsem strávila na pláži, kde jsem se snažila chytit barvu. Kolem jedné hodiny jsem se rozhodla, že si zajdu na oběd. Našla jsem jedno malé bistro blízko hostelu a za 4.99 si dala kuřecí burger, hranolky a pití. 

To je právě ono, to nám tu Annabelle vysvětlovala. Pro angličany je 20 librovka jako pro nás stovka. Jídlo je tu někde dražší, hlavně v restauracích a vlastně i trochu v normálních obchodech. Oblečení tu vyjde tak nastejno. Ale to se jedná jen o to, když se to vezme z pohledu české výplaty a přepočtu peněz. Pro brity je to tu levné. Právě Annabelle říkala, že když sem přijela před 2 lety, tak všechno přepočítávala na eura a vždycky se hrozila. Když si začala vydělávat libry, tak už se to obrátilo. Jako servírka bere v Londýně 2500 liber, když má dobrý měsíc. Tak si to spočítejte. 

Po obědě jsem šla podél břehu k Brighton Marina a když jsem se vracela zpět k Pieru, opět jsem se usadila na pláži. Najednou tam přišel děda se třemi dětmi, každému rozdal reflexní vestu a řekl: “Tak teď si tu hrajte, já budu sedět tamhle, tak ať vás vidím.” Jenže za chvíli se mu děti promíchaly s dětmi ze školek a škol, které ty samé vesty nosí. 

Jelikož na pláži začalo být trochu přeplněno, rozhodla jsem se vydat na Pier, kam jsem si sedla do lehátka a pozorovala lidi na atrakcích. Tam jsem byla asi 2 hodiny a pak jsem šla do hostelu, abych si sbalila věci, jelikož večer se mi do toho nebude chtít. Takže teď tu píšu tohle a za chvíli odcházím do obchodu, abych si koupila na zítra snídani a oběd, jelikož v 9:50 z Brightonu odjíždím do Londýna a z Londýna do Oxfordu. Bude se mi stýskat, Brightone! 

Večer jsem strávila opět na pláži a na Pieru. Nejdříve jsem si došla do The Co-operative pro nějakou tu snídani. Povedlo se a já byla o libru lehčí. Teda řeknu vám, ty jejich kováky, to je tíha. Poté už jsem zamířila na Pier, kde jsem se asi do osmi pohybovala. Pak jsem se rozhodla, že si dám na rozloučenou místní delikatesu. Koblížky s nutelou. Požádala jsem o čtyři, nejmenší porci, dostala jsem jich pět. 

Hloupým nápadem jsem se s nimi vydala podél pobřeží. Hned byl na mě podniknut útok rackem, otočím se tedy, abych unikla a tam už číhal další. No nějakým zázračným způsobem se mi je povedlo zachránit a taky vlastně i sníst. Mňaaaaaaam. 

Chtěla jsem si počkat na setmění, kdy je Pier nádherně osvětlený, takže jsem dnes zůstala venku déle. 

Dneska bylo tak krásně, že se mi povedlo spálit se. Hlavně tedy ruce a nohy. Auuuuuu! No jo, když já si myslela, že to tak pálit nebude a tak jsem se nenamazala. Stalo se.

Zítra ráno se musím z hostelu odhlásit a hlavně vrátit klíč, aby mi vrátili 20 librový depozit. V 9:50 vyrážím směr Londýn. S Brightonem se budu těžko loučit, i když to věčné chránění jídla před racky mi chybět nebude, ale ty lidi, ten způsob života, taková ta pohoda tady, tolerance, volnější myšlenky. Lidé tu zkrátka neřeší druhé a hledí si svého. Sem se zkrátka jednou musím vrátit. 

A taky už začínám pomalu po těch 10 dnech zjišťovat, že jsem přepnutá do angličtiny a ta čeština mi ani tak nechybí. 

Fotky  (na konci)

9. den (Brighton) - 8.7.

Miluju Brighton! Klidně bych si tu dokázala představit žít. Možná vidím jen to pozitivní, to je jasné, ale Brighton je prostě skvělý. Lidi jsou tu takoví víc uvolněnější než v Londýně. Večer na ulicích zpívají, a vůbec ne v opileckém stylu. 

Ráno jsem vyrazila kolem půl 10 na obhlídku druhé strany města, a jako včera, tak i dnes dopoledne pršelo. Navštívila jsem 99p obchod, kde je vše za 99 pencí nebo míň. Hned bych tam všechno koupila, ale k snídani, kterou jsem hledala, tam nic neměli. Proto jsem zašla hned vedle do The Co-operative obchodu a koupila si pravé cookies s kousky čokolády. 6 za libru, no nekupte to, k tomu za 1.50 3 nektarinky a pití a mohla jsem vyrazit na hlavní ulici, kde se to jen hemží obchody. 

Jen, co jsem vyrazila, začalo pršet, a tak jsem strávila půl hodinu na autobusové zastávce a sledovala, jak místní déšť vůbec neřeší. Hned, co déšť trochu zeslábl, vyšla jsem k ulici se stovkami obchodů. 

Takto jsem došla až do Hove. Hove je město, které navazuje na Brighton a které se s Brightonem před pár lety spojilo, ale když se místních zeptáte na to, odkud jsou, odpoví vám, že z Hove. 

V Hove jsem nějakým krpálem-ulicí vylezla (ano, nikdy jsem v San Franciscu nebyla, ale tohle se tomu skvěle vyrovná) na ulici, která vedla k Dyke Road (Ano, jak pro Brighton typické. Haha.), ze které je prý neuvěřitelný výhled na město. V půlce této ulice jsem to vzdala, protože kopec byl stále strmnější a výhled žádný. Asi proto tam jezdí ten vyhlášený autobus. Haha. 

Sešla jsem opět tedy zpět a po pobřeží se vydala stejným směrem. Jenže opět začalo pršet. Tentokrát však tak, že se nedalo pomalu ani jít. Vrátila jsem se tedy do hostelu a zakecala se tu s lidmi z pokoje. 

Kolem 4 se počasí vylepšilo a konečně se pořádně dalo vyjít ven. V tu dobu mi taky přišel email od NationalExpress, se kterým v pátek jedu do Oxfordu, že změnili čas odjezdu a já si tak potřebuju vytisknout nový lístek. Jenže kde. Na recepci mi řekli, že mám jít do knihovny, tam ale potřebuju být zaregistrovaná. Už jsem s pomocí holek z pokoje našla místní obchod, kde tisknou, tak to tam půjdu zítra zkusit. 

Vydala jsem se tedy ven, že si někde seženu nějakou večeři. Po hodinové procházce skrze uličky jsem se nakonec usadila na Pieru, kde jsem si dala kuřecí nudle. Hned, co mi byly podány, mě napadl racek. Naletěl mi nad hlavu a chtěl krabičku vzít. Nebyla jsem jediná. O chvíli později napadl další lidi.

Chvíli jsem tak seděla na Pieru, protože vykouklo sluníčko a konečně už nebyla taková zima. Kolem 8 jsem se vrátila na hostel, že se půjdu osprchovat. Přijdu do pokoje a tady probíhala velká konverzace, tak jsem se zapojila a zanedlouho jsme se rozhodly, my tři (dánka, francouzko-angličanka), že vyrazíme ven. Sedly jsme si na pláž a povídaly, pak jsme vyrazily do města. Takhle jsme strávily dvě a půl hodiny a bylo to naprosto super. 

Fotky

8. den (Brighton) - 7.7.

Nakonec jsme na pokoji pro dvanáct byli jen 4. V noci jsme zažili docela šok, když spadlo kolo jednomu z mých spolubydlících. 

Ráno jsem kolem půl 9 vyrazila na průzkum města. Jelikož nemám mapu, tak jsem šla ulicemi podél břehu. Domy jsou tu jeden jako druhý, ve stejném stylu. Jak už jsem psala v předchozím článku, všechno to tu žije Pride. 

Jak jsem tak procházela několika ulicemi, tak všude na mě někde vykoukla nějaká duha. Ať už vyvěšené vlajky na domech, či vlaječky v obchodech. 

Ještěže jsem si vzala dlouhé kalhoty, které se mi dneska hodí, protože je tu celkem zima. Ale to asi jen mně, protože místní tu chodí v kraťasech a tílkách. Asi je pro ně 17 stupňů normální teplota. :D

Došla jsem přes KempTown až k Brighton Marina. Poté jsem to vzala nějakou ulicí nahoru a objevila Lidl. Teda můžu říct, že náš Lidl by se měl stydět co se týče výběru potravin. Takových věcí a o polovinu levnější než u nás.  

Pak jsem šla zpět k Pieru a asi na dvě hodiny si sedla na pláž. Místní racci jsou nepřekonatelní. Jakmile zahlédnou jakýkoli náznak jídla, hned útočí. Vrátila jsem se také na Pier a prošla ho celý pořádně, protože včera už nešly všechny atrakce. Také jsem si zahazardovala s 2 pencovkami. Bohužel jsem štěstí neměla! 

Kolem 3 jsem se na chvíli vrátila do hostelu, abych se šla optat na problém s wifinou, který v pokoji máme. Nějak jsme to vyřešili, ale stejně je tu signál tak hrozný, že nevím, kdy všechny fotky budou na netu. 

V recepci jsem se také potkala s dvěma novýma obyvatelkama našeho pokoje, češkami. Teď je nás tedy na pokoji už 6 ze 12. 

O chvíli později přišla další obyvatelka, černoška s vlasy, které jsem ji hned záviděla. Hned se mě začala na něco ptát a nakonec jsme se bavily skoro celou hodinu. Dozvěděla jsem se, že její rodina žije na ostrůvku Nová Kaledonie, který sice patří Francii, ale je nezávislý. Pak se přestěhovala do Paříže, kde žila 10 let a před 6 měsíci se přestěhovala do Londýna a snaží se najít práci v PR, které vystudovala na pařížské univerzitě, ale zatím pracuje jako servírka. Sem si přijela odpočinout. 

Navečer jsem se vydala do toho větru a snažila se najít něco teplého k jídlu. Na hlavní tříde jsem našla malé občerstvení, kde jsem si za 3.20 koupila kuřecí burger. Sníst se však venku nedal, protože by mi ho buď odfoukl vítr nebo odnesli racci. 

A to mě už přivádí k teď. Je půl deváté a já tu píšu tenhle článeček. Venku se skoro nedá být, tak doufám, že se to zítra změní, protože se chci vydat na druhou stranu, než jsem byla dnes. 

Fotky

7. den (Londýn-Brighton) - 6.7.

Včera večer na pokoj ještě dorazila asi 50letá paní, už na první pohled působila tak nějak zmateně. Hned jsme se daly do hovoru, protože jsme na pokoji byly zatím jen dvě. Korejka hned poté, co se mě zeptala, jestli jsem spisovatelka, odešla a vrátila se až v 11, opět mírně připitá. 

Hned se mě ptala, kde je nějaký obchod, tak ji radím a ona mi pak stejně odpoví, že neví, kde je. Co to jako je?! Haha. Pak jsem se ji zeptala, odkud je, na což mi odpověděla takovým divným názvem, že jsem se ji pak musela ještě jednou zeptat, když přišla z průzkumu hostelu. Vyšlo z toho, že je z Islandu, ale že žije v Iowě v USA. A je opravdu taková zmatená, i teď ráno, když jsem čekala na vrácení klíče, tak jsme se bavily o cestování a tak. 

Nejlepší bylo, že když jsem ji řekla, že jsem z České republiky, vůbec netušila, kde to je. Tak ji to popisuju a dnes ráno z ní vylezlo, že prý nejlevněji je v Československu. Musela jsem se smát a říkám ji, že to je ono, to je ta ČR. Tak jsme se zasmály a poté jsem se rozloučila a vydala se na cestu směr Victoria Coach Station, odkud mi to jede ve 14:00. 

Z hostelu jsem vycházela v 8:05 a už něco málo před 9 jsem přecházela přes London Bridge. U tržnice Borough jsem si dala snídani, protože cesta tam byla šíííííílenááááá. Pro příště už vím, že nemám vylézat ven mezi 8 a 9, protože z každé stanice metra se na vás vyřítí úředníci spěchající do práce. Zrovna právě ulice Fernchurch a Aldgate jsou poseté různými firmami. Proplétat se London Bridge, když proti vám jdou tisíce (ano, tisíce) lidí, je horor. Ale já si to tak nějak užila. 

Momentálně je čtvrt na 11 a já sedím u Lambeth Palace v zahradě, což je blízko mému předešlému hostelu. Nějak jsem myslela, že mi ta cesta potrvá déle. Na nádraží to mám asi tak 45 min., takže mám ještě dost času. Svítí sluníčko, ale trochu fouká, takže jsem poprvé za celou dobu v Londýně vytáhla mikinu, když nepočítám včerejší bundu kvůli dešti. 

V Londýně mi zbývají už necelé 4 hodiny a já se ještě naposledy chystám projít po Lambeth Bridge, abych se podívala na Big Ben a London Eye. Ještě se tu jednou stavím, jelikož sem přijedu autobusem z Newcastlu. 

Londýn je prostě skvělý. Šílený ruch, moře lidí, a to se mi líbí. 

Tak už sedím v autobuse do Brightonu. Najít odjezdovou halu nebyl až tak velký problém a já na nádraží byla o 2 hodiny dřív, než jsem tu měla být. Slyším češtinu! Předemnou sedí skupinka čechů! Jaká to náhoda, že jedou stejným autobusem. 

Jestli Student Agency byl luxus, tak National Express je megaluxus. 

Cestou jsme jeli ještě přes letiště Gatwick, cestu tam jsem však prospala. Zato cestu do Brightonu z Gatwicku jsem si už užívala, přesně jako ve filmech. Typický anglický venkov. 

Momentálně jsem na pokoji v hostelu v Brightonu. Je půl deváté večer a já právě přišla z obhlídky pieru (mola), pro který je typický a kvůli kterému sem jezdí všichni turisté. Skoro všichni, já třeba jo. 

Brighton svou pověst hned naplnil. Celé město tu prostě žije Pride, která se koná v srpnu. Na každém rohu jsou letáčky a vlaječky. Je to prostě centrum Queer, což je na ulicích znát, protože lidé tu prostě nic neřeší.

Avšak to není jediné, čím je Brighton pověstný. To se mi také hned potvrdilo, když jsem seděla na pláži. Všude se lidé baví. Ne špatně, dobře se baví. Zpívá se na ulicích, ve venkovních barech jsou zpěváci. Brighton Pier žije atrakcemi, kam nechodí jen děti. 

Do Brightonu jsme dorazili kolem půl páté, hostel je od nádraží asi tak 5 minut, ani jsem nepotřebovala mapu, kterou zatím ještě stejně nemám. 

Hostel vypadá zatím vcelku dobře. Nic luxusního za 300,- za noc nemůžu chtít. Pokoj je sice pro 12 lidí, ale je mnohem prostornější než ten v Londýně. Jen internet tu trochu vázne, na pokoj nestačí signál. Zítra to zkusím nějak dořešit s ubytovatelem, protože říkal, že by tu měl jít. Takže si tenhle článek asi přečtete s jednodenním zpožděním. 

Zatím tu jsme 4, tak uvidíme, jestli ještě někdo dorazí, protože venku stojí cedule, že je obsazeno.

Teď přišel jeden, cyklista, má tu i kolo, vyměnil si boty a zase odešel. 

Hned po ubytování jsem vyrazila ven a byla příjemně překvapená tou atmosférou. Nad hlavami vám lítají racci, které slyším i teď, když tohle píšu na pokoji. Prošla jsem se po pláži okolo barů, kde jsem si také chvíli sedla a poslouchala živou hudbu. Poté jsem si dala Fish&Chips a sedla si na lehátko na Pier. Sluníčko pálilo. Ještě to musím zítra omrknout, ale určitě jsem viděla delfína. Možná to bylo tím sluníčkem, ale fakt jsem něco takového viděla. Jenže než jsem stihla vytáhnout foťák, už byl pryč. 

Tak teď dorazila italka, asi tak v mém věku a hned jsme si začaly povídat, protože se mě hned ptala na nějakou pokrývku postele, což jsem vůbec nepochopila co chce, protože tam má všechno.

Fotky