Ráno jsem byla probuzena budíkem kolem půl deváté, abych si dobalila a vyrazila na autobus. Stihla jsem si ještě pokecat s novými obyvateli a z hostelu pak vycházela kolem půl desáté.
Bylo hezky, zajímavé, že vždy, když odněkud odjíždím, začne být hezky. Chtěla jsem se ještě stavit pro snídani. Po cestě jsem zamířila do obchodního centra a do Poundlandu, kde jsem popadla pití a na autobusovém nádraží pak panini.
Autobus měl odjíždět v půl dvanácté a já na místě byla už ve čtvrt na jedenáct, tak jsem vytáhla knížku a začetla se. Najednou už k nástupišti přijížděl Megabus a náhle se utvořila dlouhá fronta.
My, co jeli do Newcastlu, byli posláni do vedlejšího autobusu, což mě naštvalo, protože jsem chtěla sedět nahoře v patře. No nic, hlavně, když dojedu na místo a ještě za libru padesát.
Problém přišel s mým lístkem. Řidič nemohl najít mé rezervační číslo ve svých poznámkách a už mě chtěl hnát pryč. Nedala jsem se a pak ho našel na jiné stránce, uffff.
Usadila jsem se hezky k okénku, abych mohla pozorovat okolí. Udělala jsem dobře, protože jsme jeli podél pobřeží.
V autobuse s námi jela nějaká začínající herečka, protože na ni všichni ukazovali a pak ona začala něco svým kamarádkám vyprávět o drama programu na univerzitě, kam prý berou jen 28 lidí ročně, a že už má za sebou pár seriálů atd. Seděla za mnou, tak jsem slyšela nechtěně každé slovo.
O tři hodiny později už jsme vystupovali v Newcastlu na John Dobson Street. Ani jsem nemusela vytahovat mapu a hned jsem hostel viděla. Tak blízko to bylo.
Nebyl ještě čas ubytování, tak jsem se vydala obhlédnout hlavní třídu. Poprchávalo, a proto jsem zalezla na kafe.
Chvíli po třetí už jsem žádala o ubytování a k mému údivu mě přehodili z pokoje pro 8 na pokoj pro 4. Proč ne. Pokoj má vlastní koupelnu i toaletu a dokonce i televizi.
Chvíli jsem pobyla na pokoji a pak vyrazila směr město, najít něco k večeři. Avšak jsem nějak zapomněla, že je neděle a zavírá se v pět. Ještě k tomu začalo opravdu hustě pršet, tak jsem obešla pár ulic a šla zpět na pokoj a k večeři si tak dala zbylé dva muffiny z Tesca.
Tam už čekala má nová spolubydlící. Postarší paní, která pletla a u toho popíjela víno. Hned jsme se spolu daly do řeči a hovořily skoro 4 hodiny. Je z Kentu a už procestovala skoro celý svět. Každý rok je prý někde a nejradši chodí. Mimochodem je jí 65. Tady je 4 dny. Má to jako zastávku při cestě k dceři do Irska, které se právě narodil syn. Vždy, když k ní jede, tak se někde takhle na pár dní zastaví. Nejčastěji prý v Edinburghu. Jo, a nejradši je prý na hostelech, protože cestuje všude sama a takhle se aspoň může s lidmi někde seznámit. Mluví šesti jazyky (německy, francouzky, španělsky, italsky, švédsky a samozřejmě anglicky) a v nich taky nejčastěji čte knížky. Příští rok se chystá sama projít od západu k východu Švýcarsko. Nejradši prý nasedne někde na vlak a náhodně pak vystoupí a jde a jde. Bavily jsme se o všem možném, o práci tady, jak to funguje, o přistěhovalcích, městech. Taky jsme došly k tomu, že jsme byly ve stejný čas v Brightonu, protože jsme se tam obě spálily, díky tomu, že to byl jediný týden, kdy bylo takhle hezky.
Další dvě spolubydlící, Švédky, přišly až pak dalšího dne ráno v osm, když jsme odcházely.
V Newcastlu toho moc není. Teda je toho tu hodně, co by se dalo vidět, ale nelze to třeba srovnávat s Londýnem. Každopádně se chci jít podívat a přejít Millenium Bridge, nejznámnější most tady přes řeku Tyne. Předpoveď teď hlásí kolem 13-15 stupňů a déšť, takže to je takové na nic, ale co.
Žádné komentáře:
Okomentovat