Zdravím vás z pevnosti Tower. Sedím v parku a nadávám si, proč jen jsem si zvolila návštěvu takové památky v sobotu. Hihi. Jsou tu snad tisíce lidí a všichni se snaží vše vyfotit, takže si to asi dokážete představit. Avšak začnu předchozí nocí.
Po korejce vtrhla na pokoj další černoška, lekla se mě, pozdravila, řekla: “Moment, prosím,” a zmizela. Po chvíli se vrátila, znovu pozdravila a už zůstala. Dozvěděla jsem se, že je ze Španělska a tady je už týden a dnes nebo zítra odjíždí. To nám připomněla pak večer ještě jednou, protože se korejky ptala asi v 11 večer, jestli nemá něco na půjčení, že má všechny věci v pračce a ven nemůže jít v noční košili.
Poté už se vrátil na pokoj Ghaňan a šel spát. Zanedlouho začal tak povědomně chrápat, že jsem se musela otočit, jestli s námi na pokoji není táta.
Ráno jsem byla probuzena brzy, protože Ghaňan odjížděl a bral si všechny věci. Hlavní je, že dveře tady nevržou tak jako v předchozím hostelu. Pak jsem znovu usnula a o ničem nevím až do 10 hodin. Po probuzení jsem byla přivítána novou tváří, která dorazila pozdě v noci. Ještě nevím, odkud je, ale hned ji večer vyzpovídám.
Tak nějak si stále nemůžu zvyknout na společnou-smíšenou koupelnu, nevadí mi to, ale vždy se strašně leknu, jestli náhodou nejsem ve špatné místnosti.
Po odchodu z hostelu jsem se vydala na nákup jídla na dnešní den. Vybrala jsem si opět stejný obchod jako včera. Za 2.30 jsem si koupila 4 velké zapečené jablečné koláčky (mimochodem, lepší jsem ještě nejedla), Reese’s Peanut Butter Cups (arašídové košíčky) - (vždycky jsem záviděla všem, kdo je už ochutnal), velkou vodu (tentokrát jahodovou). Avšak to by tak zvláštní nebylo, ale při placení jsem zůstala koukat. Vypadalo to asi následovně. “Další, prosím.” Přistoupím a pozdravím. “Ahoj, jak se dneska máte?” Jsem zaražená, protože na tohle od prodavače nejsem zvyklá. Po chvilince odpovídám: “Děkuji, velmi dobře, a vy?” “Já také, to máme ale dneska hezké počasí, co?” Souhlasím a podávám mu peníze. “Moc děkuji, tady máte váš nákup, mějte hezký den.” Poděkovala jsem a řekla: “Vy také,” a odešla. Nebyli byste také zaraženi?
Cestu k Toweru jsem zvolila malými uličkami, protože si myslím, že toho tak uvidím více a hlavně, kdybych dnes šla po hlavní tříde, neviděla bych Katherine’s Way Park a další věci, kam vás průvodci nevezmou. A hlavně jsem krásně stihla zvedání Tower Bridge.
Na oběd jsem si sedla do přístavu u Tower Bridge. To je právě ono, na jedné straně je kupa turistů, protože tam je pevnost Tower, na druhé straně vůbec nikdo není. S tím také souvisí ceny jídla. V malých uličkách koupíte vodu za 70 pencí, kdežto u Toweru stojí už 3 libry. To samé Fish&chips - u Toweru 10 liber. Nekupte to.
A už jsem u teď. Po projití Toweru jsem se rychle uchýlila do parku, o kterém nejspíše moc turistů neví, protože tu zatím skoro nikdo není, jen místní s obídky. Před chvíli ke mně přišel jeden pán s mapou a ptá se mě, jestli mu můžu pomoci. Řekla jsem mu, že se pokusím, ale že jsem také turista. Ptal se na cestu do China Town, sice nevím, kudy tam, ale vím, kde to je. Tak jsem mu poradila nejbližší metro a jaká ulice to je. (Dělala jsem chytrou, protože to mám vyznačené na mapě, že tam musím také. Haha.)
Sluníčko šíleně pálí a to jsem si vzala jen jedny kraťasy, kdo by to řekl, že tu bude 28. Prozatím se loučím a další část dopíšu, až se zase někde usadím, nebo večer na hostelu. Ještě chci dojít po druhém břehu k London Bridge a pak přes bangladéšskou čtvrť zpět do hostelu.
Momentálně se nacházím na lavičce u London Bridge, kde je také můj dnešní cíl. Teď už se jen budu vracet po hlavní třídě k uličce, která mě zavede do bangladéšské čtvrti. Tou projdu zpět k hostelu.
Jsem zpět na hostelu. Tedy to byla super cesta. Šla jsem po hlavní třídě, protože už jsem chtěla být na hostelu, abych se mohla jít osprchovat. Řeknu vám, je tu šílený teplo. Ne asi jako v ČR, ale i tak. Ještěže u Temže foukal vítr.
Na hostel jsem prošla opět přes muslimsko-islámsko-bangladéšskou čtvrť, ze které jsem pořídila video, ale než bych ho nahrála na internet, už bych byla asi doma v ČR. Pokusím se alespoň nahrát malou ochutnávku v podobě minuty na tomhle tržišti. Všechny videa budou na internetu, až se mi to nějak podaří, možná až doma.
Po projití už vidím nápis Tesco Express a už už se těším, že se zase pokochám tím výběrem a hlavně, že už si konečně koupím večeři. Když v tom na mě volá "hello" nějaký černoch. Kdybych nebyla na velmi rušné třídě, tak se nezastavím, ale co. V okolí tak stovka lidí, tak jsem se zastavila. Hned se mě ptal, jak se mám, že je hezky a z jaké země jsem. Kdyby se mě zeptal na přesnou adresu, asi uteču. Ptal se mě, co se mi tady líbí a jaké památky jsem už viděla. Nedalo mi to a požádala jsem ho o fotku. Takže, mami, sice to není asi Ghaňan, ale černoch to taky je. :D Pak už jsem prchala do Tesca.
Když jsem tohle vyprávěla v hostelu, tak mi bylo řečeno, že tohle je tady normální. Ne v místech, které překypují turisty - jako je Buckingham, Big Ben atd., ale v odlehlejších částech je prý úplně na denním pořádku, že se vás začnou na ulici ptát, jak se máte atd. A ne, žádné otravování s dotazníky tu taky moc nenajdete.
Zítra jsem tu poslední celý den, jelikož v pondělí ve 14 hodin odjíždím do Brightonu. Docela mi to je líto, protože je Londýn vážně skvělý. Zítra ještě nevím, co podniknu, ale buď se vydám do Soho a jejich China Town, nebo se vydám na druhou stranu po Mile End do parku Victoria. Už mě pěkně bolí nohy, protože všude chodím pěšky. Po zvážení jsem odmítla koupit si lítačku na metro a bus, protože tím, že k dané věci jdu, alespoň něco vidím a nejsem zavřená pod zemí.
Takže pokud tu někdy budete, vykašlete se na metro a choďte menšími uličkami, víc toho uvidíte. Když jsem se o tom bavila s holkou, co je tu se mnou na pokoji, jen mi to potvrdila. A když máte mapu, neztratíte se, protože v tak skvěle označeném městě ani nemáte možnost se ztratit. A jo, kdyby se tak stalo, vytáhněte mapu a dělejte, že nevíte. Hned k vám někdo z místních přiběhne a poradí vám.
Žádné komentáře:
Okomentovat