Začnu hned dobrou zprávou. Přežila jsem to a už ležím ve svém prvním hostelu. A že to dalo práci.
Nejdříve vše začalo zpožděním v Praze. Hodina, co to je? To se dá skvěle nahnat, ale když je to pak hodin několik, už je to horší. Cesta byla super, avšak až do Bruselu. Lucemburk byl i v noci nádherný. Po Bruselu přišel v Belgii šok. Policie nás zastavila, že je v Caleis uzavřena veškerá doprava a do Británie se prostě nedostaneme, v nejlepším tam prý zůstaneme tři dny. Suuuper! Odmítala jsem jet domů. V době, když jsme měli v Londýně vystupovat, jsme teprve objížděli Brugy a hledali druhou cestu.
Ještě, že jsme ji zkusili, nejenom, že jsme se vyhnuli skoro všem kamionům a té největší koloně, ale také se nám nakonec poštěstilo. Při příjezdu před Caleis jsem nevěřila svým očím. Všude samí uprchlíci snažící se dostat do kamionů, ležící na silnici, lítající s tyčemi v ruce, sedícími ve vodě, no prostě hrozný pohled. Všude samé kamiony.
No nic, přijeli jsme k francouzským hranicím. Vše vyndat z autobusu, projít pasovou kontrolou a skenováním zavazadel. Jeden cestující se jím nelíbil a už ho hned podezírali z terorismu a brali si ho stranou. Nakonec vše dobře dopadlo a my radostně běželi k autobusu. Podotýkám byla 1 hodina odpoledne (v Londýně jsme měli být v 11), k našemu zklamání jsme dostali vlak v 7 odpoledne. Suuuper. Prošli jsme si ještě jednou hraniční kontrolou a pak jsme všichni vyrazili do nákupního centra aspoň se nějak osvěžit.
Po příchodu k autobusu nám bylo sděleno, že jsme byli přesunuti do pozdějšího vlaku v 7:40. Něco málo před půl osmou jsme vyjížděli směr vlak, avšak po příjezdu nám bylo opět sděleno, že nás opět přesunuli na předposlední vlak v 8:20. Nějakým zvláštním způsobem se jim nás zželelo a nabrali nás o něco dříve.
Po 40 minutách cesty skrz tunel jsme spatřili typický anglický venkov. O dvě hodiny později jsme už vjížděli do předměstí Londýna. Skvělý pohled. Hlavně mě uchvátila černošská čtvrť. Je to přesně jako ve filmech. Ale to není jediné, co mě dostalo. Hned při první možnosti jsem zažila šok, když jsem si neuvědomila, že tu mají volant na druhé straně a já se šíleně divila, jak jen to ten malý kluk může řídit. Jo, a najíždět na kruháč druhou stranou není taky po tak dlouhé cestě busem vtipné. Hihi.
V 9:40 jsme byli vyloženi na Victoria Green Line Station a mě čekalo velké rozhodnutí. Jít pěšky či busem. Nakonec jsem zvolila jít pěšky. No s tím batohem to tak vtipné nebylo, ale vydržela jsem to a s mapkou v ruce jsem bez problému hostel našla. Překvapilo mě, že jsem vůbec netápala. Akorát přecházet a koukat se na druhou stranu je fakt divný. Musím říct, že noční Londýn žije jako by tu bylo poledne.
Na chvíli jsem se musela zastavit, jak nádherně nasvícen byl Big Ben a Londýnské oko. Co se mi ale líbilo nejvíc bylo to, že jsem hned po výstupu z Victoria slyšela angličtinu. Pravou angličtinu.
Do hostelu jsem dorazila kolem 11 večer a byla jsem mile uvítána a hned jsem si podala ruce z cestovateli z Mexika a Austrálie. No pokoj se mi moc popisovat nechce. Je to šílená díra, ale to se přežije a hlavně dnes je mi to fakt jedno, vše lepší než autobus. Dostala jsem postel D v třípatrové palandě, já jsem úplně nejvýš. Na pokoji je celkem 12 lidí (4 palandy po 3). Z toho 8 vietnamců, ano, jsou to vietnamci, bylo mi to řečeno a přiletěli z Irska, poté tu jsou dva kolem 50 let (ještě nevím odkud) a ten poslední ještě nevím. Vedro je tu teda šílené, sice tu je puštěný větrák a přímo za mnou, ale to asi v takhle malé místnosti s tolika lidmi nepomůže. U postele mám hned zásuvky a internet tu zatím taky vcelku jde.
Za platbu kartou mi sice byla přičtena 5% přirážka, ale co už. Jo a 0,5l vody tu stojí 1 libru.
Žádné komentáře:
Okomentovat