Noc s 16 lidmi byla celkem v pohodě. Jen ráno asi dvě hodiny každých 15 minut zvonil budík. Kolem deváté už všichni vstávali, takže to bylo akorát pro mě také vstát. Na 11 jsem měla koupené lístky do domu Anny Frank. Myslím, že už není nikdo, kdo by neznal její postavu. Od té doby, co jsem četla její deník, jsem věděla, že se sem musím podívat.
Ještě jsem vyřídila pár věcí na recepci a vydala se směrem za dnešním hlavním cílem. Po cestě jsem si ještě koupila snídani a pak už jen šla stále po hlavní.
U domu bylo několik desítek turistů a dav u vstupu čekající na vpuštění. Vstupenky se kupují několik měsíců dopředu, je jich pouze omezený počet na určitý časový úsek. V domě si už nic nekoupíte.
Přesně v 11 hodin se udělala fronta asi 100 lidí a postupně jsme byli puštěni dovnitř. Hned u vchodu jste požádáni o odložení batohu a hlavně je všude přísný zákaz focení.
Každý dostane digitální krabičku s nahraným komentářem. Na výběr máte ze šesti jazyků. Nejdříve se začíná prohlídkou skladiště/pracovních místností, kde pracovali ti, kteří je pomáhali ukrýt. V každé místnosti je připraven komentář a kousek příběhu. Po zdech jsou většinou fotky a úryvky z knížky.
Postupně se dozvídáte, jak to vše začalo, kdo je ukrýval, jak to vše chodilo za druhé světové války.
Musím říct, že pokud do té doby bylo ticho a všichni jsme měli kamenné tváře, tak u vstupu do skrýše a v ní byste slyšeli spadnout špendlík a naše tváře ukazovaly známky děsu. Vstup do skrýše byl schován knihovnou, kde ještě zůstaly původní věci.
Při vstupu se musíte skrčit a vylézt do takové jakoby komůrky a poté jdete po příkrých schodech. Nedovedu si ani představit, jaké to muselo být. Zůstat v těchto pidi místnostech skoro bez světla, nedělat žádný hluk...no hrůza. Na toaletu měli také pravidla, že tam nesměli např. splachovat od do, aby je neslyšeli pracovníci dole.
Komentář ve skrýši není, jen tam jsou fotky původního rozmístění a fotky osmi obyvatelů. Pokračuje až po východu ze skrýše, kdy se dozvídáte osud a hlavně slyšíte slova Otto Franka, který jako jediný z rodiny přežil koncentrační tábor.
V předposlední místnosti je pak vystaven deník a stránky z něho. Úplně poslední místnost je věnována krátkému filmu, kde mluví lidé o tom, jak je Anna F. ovlivnila. Slyšíte tak i např. Johna Greena, Whoppi Goldberg, Emmu Thompson, Nelsona Mandelu a další známé osobnosti a návštěvníky domu.
Celá prohlídka trvala skoro dvě hodiny. Mezitím venku začalo pršet a vlastně nepřestalo až do sedmé večer.
Hned po prohlídce jsem zamířila na oběd a poté se procházela po hlavní ulici a zamířila do pár obchodů.
Navečer jsem se jen tak toulala ulicemi až jsem došla k památníku Rembrandta. Procházet by se tu dalo několik dní a stejně byste neměli dost. Jediné, co mi vadí, je ten smrad...ne z vody, ne z odpadků......ale z trávy, kterou tu cítite ze všech těch coffeeshopů a snad každý desátý kouří i venku. To teda za mě neee! :D
Kolem desáté už jsem byla zpět na hostelu. Na čtvrtek nemám žádný velký cíl, jen snad najít nápis Iamsterdam, který je teď přesunutý.
