Včera večer na pokoj ještě dorazila asi 50letá paní, už na první pohled působila tak nějak zmateně. Hned jsme se daly do hovoru, protože jsme na pokoji byly zatím jen dvě. Korejka hned poté, co se mě zeptala, jestli jsem spisovatelka, odešla a vrátila se až v 11, opět mírně připitá.
Hned se mě ptala, kde je nějaký obchod, tak ji radím a ona mi pak stejně odpoví, že neví, kde je. Co to jako je?! Haha. Pak jsem se ji zeptala, odkud je, na což mi odpověděla takovým divným názvem, že jsem se ji pak musela ještě jednou zeptat, když přišla z průzkumu hostelu. Vyšlo z toho, že je z Islandu, ale že žije v Iowě v USA. A je opravdu taková zmatená, i teď ráno, když jsem čekala na vrácení klíče, tak jsme se bavily o cestování a tak.
Nejlepší bylo, že když jsem ji řekla, že jsem z České republiky, vůbec netušila, kde to je. Tak ji to popisuju a dnes ráno z ní vylezlo, že prý nejlevněji je v Československu. Musela jsem se smát a říkám ji, že to je ono, to je ta ČR. Tak jsme se zasmály a poté jsem se rozloučila a vydala se na cestu směr Victoria Coach Station, odkud mi to jede ve 14:00.
Z hostelu jsem vycházela v 8:05 a už něco málo před 9 jsem přecházela přes London Bridge. U tržnice Borough jsem si dala snídani, protože cesta tam byla šíííííílenááááá. Pro příště už vím, že nemám vylézat ven mezi 8 a 9, protože z každé stanice metra se na vás vyřítí úředníci spěchající do práce. Zrovna právě ulice Fernchurch a Aldgate jsou poseté různými firmami. Proplétat se London Bridge, když proti vám jdou tisíce (ano, tisíce) lidí, je horor. Ale já si to tak nějak užila.
Momentálně je čtvrt na 11 a já sedím u Lambeth Palace v zahradě, což je blízko mému předešlému hostelu. Nějak jsem myslela, že mi ta cesta potrvá déle. Na nádraží to mám asi tak 45 min., takže mám ještě dost času. Svítí sluníčko, ale trochu fouká, takže jsem poprvé za celou dobu v Londýně vytáhla mikinu, když nepočítám včerejší bundu kvůli dešti.
V Londýně mi zbývají už necelé 4 hodiny a já se ještě naposledy chystám projít po Lambeth Bridge, abych se podívala na Big Ben a London Eye. Ještě se tu jednou stavím, jelikož sem přijedu autobusem z Newcastlu.
Londýn je prostě skvělý. Šílený ruch, moře lidí, a to se mi líbí.
Tak už sedím v autobuse do Brightonu. Najít odjezdovou halu nebyl až tak velký problém a já na nádraží byla o 2 hodiny dřív, než jsem tu měla být. Slyším češtinu! Předemnou sedí skupinka čechů! Jaká to náhoda, že jedou stejným autobusem.
Jestli Student Agency byl luxus, tak National Express je megaluxus.
Cestou jsme jeli ještě přes letiště Gatwick, cestu tam jsem však prospala. Zato cestu do Brightonu z Gatwicku jsem si už užívala, přesně jako ve filmech. Typický anglický venkov.
Momentálně jsem na pokoji v hostelu v Brightonu. Je půl deváté večer a já právě přišla z obhlídky pieru (mola), pro který je typický a kvůli kterému sem jezdí všichni turisté. Skoro všichni, já třeba jo.
Brighton svou pověst hned naplnil. Celé město tu prostě žije Pride, která se koná v srpnu. Na každém rohu jsou letáčky a vlaječky. Je to prostě centrum Queer, což je na ulicích znát, protože lidé tu prostě nic neřeší.
Avšak to není jediné, čím je Brighton pověstný. To se mi také hned potvrdilo, když jsem seděla na pláži. Všude se lidé baví. Ne špatně, dobře se baví. Zpívá se na ulicích, ve venkovních barech jsou zpěváci. Brighton Pier žije atrakcemi, kam nechodí jen děti.
Do Brightonu jsme dorazili kolem půl páté, hostel je od nádraží asi tak 5 minut, ani jsem nepotřebovala mapu, kterou zatím ještě stejně nemám.
Hostel vypadá zatím vcelku dobře. Nic luxusního za 300,- za noc nemůžu chtít. Pokoj je sice pro 12 lidí, ale je mnohem prostornější než ten v Londýně. Jen internet tu trochu vázne, na pokoj nestačí signál. Zítra to zkusím nějak dořešit s ubytovatelem, protože říkal, že by tu měl jít. Takže si tenhle článek asi přečtete s jednodenním zpožděním.
Zatím tu jsme 4, tak uvidíme, jestli ještě někdo dorazí, protože venku stojí cedule, že je obsazeno.
Teď přišel jeden, cyklista, má tu i kolo, vyměnil si boty a zase odešel.
Hned po ubytování jsem vyrazila ven a byla příjemně překvapená tou atmosférou. Nad hlavami vám lítají racci, které slyším i teď, když tohle píšu na pokoji. Prošla jsem se po pláži okolo barů, kde jsem si také chvíli sedla a poslouchala živou hudbu. Poté jsem si dala Fish&Chips a sedla si na lehátko na Pier. Sluníčko pálilo. Ještě to musím zítra omrknout, ale určitě jsem viděla delfína. Možná to bylo tím sluníčkem, ale fakt jsem něco takového viděla. Jenže než jsem stihla vytáhnout foťák, už byl pryč.
Tak teď dorazila italka, asi tak v mém věku a hned jsme si začaly povídat, protože se mě hned ptala na nějakou pokrývku postele, což jsem vůbec nepochopila co chce, protože tam má všechno.
Žádné komentáře:
Okomentovat