Ráno jsem se musela odhlásit z hostelu, abych mohla jít do dalšího. Bylo mi to celkem líto, protože tenhle byl blízko všemu a hlavně v něm byli super lidé. Včera se k nám na pokoj přidal táta se synem z Německa, kteří se vydali na cestu kolem světa.
Po sbalení všech věcí jsem se vydala na vrátnici. Chlápek, co tam seděl, se mě začal vyptávat, proč jako odjíždím a jestli to nemůžeme nějak udělat, abych tam zůstala. Po vysvětlení, že musím jít dál, mi popřál hezký den a zbytek cesty.
Počasí je tu zatím opravdu skvělé. (Ťuk, ťuk) Už chytám i barvu. Vzala jsem tedy své dva batohy, řekla jsem si, že se mi to líp ponese, když jeden hodím na záda a druhý dopředu. Taky že jo. Snídani jsem si hezky dala pod Londýnským okem. Ten ranní ruch byl neskutečný, ale sledovat Big Bena a další bylo mnohem lepší.
Mohla jsem jít kratší cestou, ale záměrně jsem zvolila cestu podél břehu Temže, abych něco viděla. Možná to s batohy nebylo to nejlepší, ale i tak jsem si to náramně užila. Vždy jsem si někde sedla a obdivovala ten ruch okolo.
Prošla jsem okolo Národního divadla. Ale to, na co jsem se těšila snad nejvíc, byl Shakespearův Globe. Teda to je něco! Neunikl mi taky ani London Bridge a Tower Bridge, kde jsem se setkala s mraky turistů.
Proto jsem hned zašla do zahrad nad pevností Tower, kam se zítra půjdu podívat. Fascinuje mě, že jakmile padne poledne, všichni pracovníci zmizí z kanceláří a jdou někam do parku a tam si na trávě hezky obědvají či odpočívají, po chvíli se zase zvednou a jdou pracovat. To je bomba!
Cesta do hostelu nebyla ani tak složitá, překvapuje mě, že se tu s malou pomocí mapy skvěle vyznám. Mají to tu fakt skvěle všechno označené a co kousek je informační tabule.
Překvapení však nastalo při cestě přes ulici Whitechapel. Najednou se na mě vyřítila stovka zahalených lidí. Připadala jsem si mezi nimi tak zvláštně. Kdo mě zná, tak ví, že nejsem rasista, ba naopak. Po pár metrech jsem zjistila, že se nacházím v muslimsko-islámské čtvrti. Všude samé nabídky na tradiční jídla a oblečení.
Po projití touto ulicí už jsem byla na Mile End, kde se nachází hostel, ve kterém právě teď jsem. Musím říct, že mi dalo pěknou práci ho najít, protože jeho vchod je tak zastrčený, že jsem teď po příchodu z obchodu radila dalším turistům, kde to vlastně je.
Kdyby nevyšel ven prodavač z místního bistra a neporadil mi, tak tu bloudím ještě doteď. Asi už na mě nemohl koukat.
Hostel vypadá vcelku dobře. Pokoj mám se šesti lidmi. První člověk přišel po chvíli, co jsem byla v pokoji. Dvoumetrový černoch z Ghany, co žije v USA. Před malou chvíli mi nabízel hroznové víno, tak jsem mu řekla, že je moc hodný, ale že už jsem si ho koupila.
Ano, byla jsem tu nakupovat. Všimla jsem si, že všichni nosí stejné tašky z The-Cooperative Store, tak jsem tam taky zašla. Přivítali mě samí indové a černoši. Ale to mě vůbec nevadí, hezky jsem si nakoupila obloženou housku, hroznové víno, vodu a pomerančové pití. To vše za 5 liber.
Momentálně přišla další obyvatelka našeho pokoje z Koreji. A mimochodem ta houska s kuřecím masem a slaninou není moc dobrá. Příště to chce vybírat líp.
Žádné komentáře:
Okomentovat