Opět další přesun. Už vlastně takhle poslední. Pak už se budu jen vracet.
Na pokoji jsme zůstaly s paní sami, tak jsme pořád kecaly a kecaly. Ráno jsme se rozloučily a popřály si šťastnou cestu. Byla skvělá, možná se zařadí na žebříček nej spolubydlících na hostelech.
Ve 12:00 mi měl jet autobus, takže jsem kolem půl jedenácté vyrazila směr Coach Station na St. James’ Boulevard. Nádraží tu je několik, takže už jen to mě mátlo, jestli teda vůbec jdu na to správné.
Po asi půl hodině už jsem byla na místě, trošku mě mátla cesta kolem jedné budovy, ale podařilo se mi nádraží najít, takže pohoda.
Ještě jsem měla hodinu čas, ale o zábavu jsem měla postaráno. Zanedlouho po mně totiž přišla na nádraží rodina. Otec se synem se začali tak hádat, že otec začal syna mlátit, až museli zasahovat hlídači.
Autobus přijel přesně na čas, protože vyjížděl právě z Newcastlu. Jelo nás asi deset, což bylo super.
Cesta byla opravdu strašně krátká, asi 25 minut a už mě autobus vyhazoval na Park Lane v Sunderlandu. Počasí poslední dobou není nic moc, takže už jsem si tak nějak zvykla, že poprchávalo a bylo zataženo. (Když tohle teď píšu, je 13 stupňů.)
Sice jsem měla vytištěnou mapu cesty k ubytování, ale Park Lane je takové podivné a podařilo se mi vyjít jiným východem a už jsem byla tak trošku ztracená, ale nevzdávala jsem to a šla dál cestou, kterou jsem si myslela, že vede k mostu přes řeku Wear.
Po pár uličkách už jsem byla u mostu, teď už mě čekala jen cesta podél hlavní silnice k přístavu, kde o kousek vedle stojí Abingdon Guest House, moje ubytování na další dvě noci.
Cesta vůbec neutíkala. Batoh už se mi začíná pomalu plnit novými věcmi, přičemž se pomalu zbavuji těch starých, co byly určeny jen na cestu tady. Takže mi (mně, která má sotva 160cm) dá opravdu zabrat táhnout dva batohy několik km. Pro příště už vím, že je zbytečné tahat tolik věcí, i když jsem toho s sebou vážně tolik neměla.
No nic, po pár desítkách minut už jsem stála před domem pro hosty. Ukrutně pršelo a nikdo uvnitř. Co teď? Zvoním, bouchám, nikde nikdo. Aspoň, že jsem schovaná pod střechou a neprší na mě. Takhle tam čekám asi hodinu, než na mě zakřičí postarší paní: “I see you.” (Vidím vás.) Tak hned vysvětluji, že jsem tu dřív a že bych se už ráda ubytovala. Přesně ví, kdo jsem, a odvádí mě do maličkého pokoje v patře.
Pokoj je sice vážně malý, ale je tam vše, co je potřeba. Lednice, mikrovlnka, konvice, TV atd., prostě luxus po tom měsíci. Chtěla jsem mít nakonec pokoj pro sebe, abych se aspoň trochu vyspala na těch 30 hodin v autobuse.
Jelikož stále silně pršelo, zapnula jsem si na chvíli televizi, kde zrovna dávali mé oblíbené seriály, takže jsem u nich strávila odpoledne, které stejně celé propršelo.
Navečer jsem se rozhodla jít nakoupit nějaké jídlo na ty dva dny. Nejbližší větší obchod (Tesco, Sainsbury) byl půl hodiny cesty tam a pak půl zpátky.
Bez mapy a s malou představou kudy jít jsem se vydala cestou okolo Rocker Park, a tak nějak jsem došla až k obchodu. Objevila jsem jídla do mikrovlnky, takže jsem si konečně dopřála normální jídlo v podobě rýže s omáčkou a masem, a to vše za 95 pencí.
Také jsem chtěla ochutnat místní pivo, jenže tady prostě jedno nekoupíte, všechno je to po čtyrech, takže jsem musela táhnout čtyři. (Mimochodem chutná úplně stejně jako u nás, teda já, která skoro vůbec nepiju, jsem neviděla rozdíl, ale můžu si odškrtnout ze seznamu, že jsem ho ochutnala.)
Jelikož jsem měla ten den narozeniny, dopřála jsem si Ben&Jerry’s zmrzlinu s kousky těsta. Mňamka.
Cestou zpět jsem šla okolo pláže, která musí být, když je sluníčko, úžasná.
Večer jsem pak byla na pokoji a jedla a pila.
Žádné komentáře:
Okomentovat